SERIÁL : Historický vývoj peněz - 4.díl

Padesátá léta osmnáctého století, tedy první desetiletí vlády Františka Josefa I. jsou ve znamení reforem státní správy a zákonodárství. Na konci padesátých let dochází k opětnému znehodnocení papírových peněz, roste státní dluh a nedostatek drobných peněz je opět velmi citelný. Vláda tedy rozhodla o další emisi státních poukázek a dále o směnitelnosti bankovek za stříbro. Uvedené druhé vládní rozhodnutí však zapříčinilo, že obyvatelstvo se ve snaze získat drahý kov začalo bankovek zbavovat, takže o rok později tedy CB výměnu zastavila. Rakouská měna se tak stala měnou papírovou s nesměnitelnými papírovými penězi. Dále vláda učinila rozhodnutí, podle kterého měly být veškeré bankovky konvenční měny staženy a nahrazeny bankovkami a mincemi měny rakouské, přičemž tyto bankovky neměly být směnitelné a nemusely být ani kryty kovem, a tak došlo k tomu, že kovem byla kryta jen 1/6 bankovek obíhajících na území Rakouska. Jelikož však v oběhu chyběly drobné mince, byla opět zahájena ražba drobných mincí konvenční měny a platnost stahování této měny byla prodloužena. Drobné mince byly dále v oběhu krátkodobě nahrazovány drobnými papírovými penězi vydávanými Vídeňskou státní mincovnou. Na úhradu ztrát vzniklých v souvislosti s válkou se Sardinií (1859) pak byly vydávány státní dluhopisy .

V roce 1862 byly schváleny nové stanovy centrální banky. Jednalo se o tzv. Plenerova bankovní akta, která ve své podstatě zapříčinila snížení kapitálu, který mohl být poskytnut jako úvěr na rozvoj podnikání, a kterého bylo vzhledem k rozvoji národního hospodářství tolik potřeba, neboť podle těchto nových stanov mj. došlo ke zpřísnění pokud jde o vydávání bankovek a jejich krytí drahými kovy a CB byla dále nucena poskytnout vysokou půjčku státu. Místo peněz, ke kterým vládla nedůvěra, byly v průmyslu a obchodu používány k placení spíše cenné papíry. Snahou panovníka bylo obnovení důvěry v peníze, a proto započaly přípravy reformy. Rakouská měnová politika směřovala ke zlatému standardu. V roce 1866 „byl Nejvyšší účetní kontrolní úřad založený v roce 1840 nahrazen Nejvyšším účetním dvorem“4. O rok později došlo k mincovní reformě a po rakousko-uherském vyrovnání byla reorganizována i celá finanční správa. Vznikla dvě ministerstva financí pro obě části monarchie a centrální MF ve Vídni. Rovněž měla být obnovena směnitelnost bankovek, což však neumožňovaly finanční poměry. I přes to všechno dochází v této době k růstu průmyslu a obchodu, k čemuž dopomohlo i znehodnocování domácí měny pokud jde o stimulaci výroby a růstu exportu. V této době stále více klesá hodnota stříbra. CB se dostávala do nevýhodné situace. Stříbro mohla nakupovat jen za nominální cenu a navíc si každý občan mohl ze svého vlastního stříbra nechat vyrazit kurantní minci. Další reformou byla v roce 1878 (kromě jiného) Rakouská národní banka přeměněna na Rakousko-Uherskou banku, jejímž nejvyšším orgánem byla generální rada v čele s guvernérem. Novela stanov CB spočívající v umožnění růstu oběhu bankovek zavedením nového způsobu omezení jejich emise pak umožnila budoucí přechod na zlatý standard. Rakousko pak spojilo své snahy s německými pokud jde o naplnění společného cíle, kterým bylo nahražení papírové měny měnou kovovou, zákaz dalšího vydávání papírových peněz,  povinnost směňovat bankovky za měnový koš a zavést společný stříbrný standard.

Zavedení korunové měny v roce 1982. Kurz rakouské měny postupně stoupá, doprovází jej však pokles zisků z vývozu, a tak se opět mluví o reformě. Nejvýznamnější zástupci vědy, ekonomiky a obchodu se sešli společně se zástupci státu a začali jednat o nové měnové soustavě, kde by stříbrné mince zaujímaly už jen roli drobných mincí. Nové měně byl dán nový název „koruna“ a byl rovněž stanoven její kurz ke starým měnovým soustavám a platidlům. V zájmu její stability měl být zajištěn její volný vývoz a dovoz a její mince měly být snadno přeměnitelné na zlato a domácí měnu a naopak. Naproti tomu však stát usiloval o zrušení směnitelnosti bankovek, neboť klesala hodnota státovek, které narozdíl od bankovek krytých 54% kovem kryty nebyly. Bylo tedy rozhodnuto o stažení státovek a výrobě kurantních mincí. Úplného stažení státovek však bylo dosaženo až v prvním desetiletí dvacátého století. Státem byla stanovena velice výhodná úřední cena zlata pro prodávajícího, což znamenalo příliv tohoto kovu do země. Naproti tomu se stát začal zbavovat svých stříbrných zásob, ale vzhledem k zavedení zlatého standardu o něj okolní státy nejevily příliš velký zájem, a tak stříbrné mince musely zůstat v oběhu. V roce 1892 došlo k poklesu kurzu koruny a mezi obyvatelstvem zavládla k této měně nedůvěra. Před vypuknutím 1. sv. války tu působilo více emisních bank, které vydávaly stále nové a nové bankovky, což zavdalo důvod pro následné znehodnocení 36 miliard oběživa. V prvních měsících války započala CB stahovat zlaté a stříbrné oběživo, přičemž zlato směňovala za vyšší než nominální, tedy úředně stanovenou cenu a v roce 1915 pak vydala naprostý zákaz vyvážet ze země drahý kov.

V zájmu uspokojení zvýšené poptávky řemeslníků a živnostníků po krátkodobém úvěru bylo rozhodnuto o zřízení tzv. Válečné zápůjčkové pokladny, která proti zástavě zboží vydávala nezúročitelné pokladniční poukázky povinně přijímané místo peněz ve státním sektoru a dohodou stran rovněž pak v sektoru soukromém. Došlo k nové emisi drobných bankovek a mincí z levnějších kovů, které nahradily tezaurované zlaté a stříbrné mince.

                                                                                                       Přemysl Voráč

V pátém dílu seriálu pojednáme o vývoji peněz od první republiky dodnes.