Patří mezi nejprestižnější muzea na světě. Staré Egyptské muzeum v Káhiře na náměstí Tahrír však působí skličujícím dojmem. A to přesto, že jeho návštěva je přirozeně nejvýznamnějším okamžikem při cestě každého vnímavého návštěvníka Egypta. Vždyť právě tady je uchováno na 120 tisíc různých nálezů nesmírné historické ceny, včetně mumií nejvýznamnějších faraónů a nejúžasnější archeologické kolekce všech dob z hrobky faraóna Tutanchamona.
O to překvapivější je prezentace těchto pokladů. Většina exponátů je závislá jen na přirozeném osvětlení. Stačí, když venku je jen mírně zataženo, a uvnitř muzea je dramatické šero. I když chodbami neustále procházejí uklízečky se smetáky z jemného peří, z vitrín a volně vystavených exponátů jen víří prach, který si po chvilce najde cestu na své původní místo.
V rozeschlých vitrínách, mnohým z nich už je víc než 100 let, jistě neuklízel nikdo celá desetiletí. Že se některé exponáty rozpadají vinou zcela nevhodného prostředí sice mnozí vědí, občas se na toto téma objeví i zmínka v rozhovoru někoho z odpovědných pracovníků muzea, klimatizace je ale nereálným snem.
Navíc velká část exponátů, především nálezy egyptologických expedic, které v Egyptě pracují už dlouhá desetiletí, mizí v hlubokých sklepeních. Není je kde vystavit. Skryté sbírky jsou tak bohaté, že při nedávné přípravě výstavy "utajených" pokladů, pořádané ke stému výročí muzea, se pozvaní odborníci neshodli na tom nejzajímavějším, co vynést na světlo. Nakonec musel do hlubin depozitářů sestoupit osobně generální tajemník Nejvyšší rady pro památky Egypta, aby se svojí nezastupitelnou autoritou vybíral a rozhodoval. Sám později přiznal, že i jemu se těžko mezi těmi mnohdy dávno zapomenutými poklady rozhodovalo.
Český návrh má šanci...
To všechno a mnoho dalších důvodů přivedlo egyptskou vládu k myšlence postavit nové muzeum egyptské historie. Pro tento účel bylo vybráno překvapivé, přitom velmi atraktivní místo na hranici pouště a města, jen půldruhého kilometru od nejslavnějších pyramid v Gíze, na dohled od dálnice směřující do Alexandrie.
Zvolený pozemek byl první částí náročných podmínek architektonické soutěže, kterou egyptská vláda spolu s UNESCO vzápětí vyhlásila. Překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. Do soutěže se přihlásilo 2500 architektů z celého světa! I když nakonec do prvního kola bylo připuštěno "jen" 1588 projektů z 85 zemí (mezi posuzovanými bylo i dvacet návrhů z České republiky), stejně porota měla velmi složitou situaci.
Rozhodnutí poroty oslovit dvacet vybraných týmů k dopracování a rozpracování navržených projektů pak přineslo body i "českým barvám". Mezi oslovenými byl i tvůrčí tým architekta Martina Roubíka. V druhém kole měla porota za úkol stanovit pořadí. Vítězi se stali Irové, návrh Martina Roubíka dostal spolu se šesti dalšími čestné uznání.
Tím ale zdaleka nebylo rozhodnuto. Český návrh má ještě šanci. Nastala totiž dost neobvyklá situace. Projekty, oceněné za první tři místa, se totiž překvapivě - vyjma poroty - nikomu nelíbí. Shodli se na tom návštěvníci výstavy projektů v Káhiře, stejně tak nezávislí odborníci i političtí představitelé Egypta, včetně manželky egyptského prezidenta Suzanne Mubarakové, jejíž slovo tu má sice neformální, o to závažnější vliv.
Pozoruhodné také bylo, že český tým - jako jediný - byl týmem poradců egyptského ministra kultury požádán o zvláštní přednášku. To vše kartami pořádně zamíchalo. Všichni si totiž uvědomují, že stavba za půl miliardy dolarů bude nesporně nejvýznamnější stavbou Egypta a možná celého Středního Východu v tomto století. Kdy bude rozhodnuto, to se ale ještě neví. Ale zdá se, že šance nejsou ztraceny.
Výhra díky anonymitě
V Česku málo známý čtyřiapadesátiletý architekt patří nesporně ke světové špičce. Stalo se tak na základě senzačního vítězství v mezinárodní soutěži na stavbu monumentální knihovny v Alexandrii. To ještě žil v Norsku, kde spolu s kamarády založil architektonickou kancelář Snohetta (Sněžka). Vítězství týmu z Norska bylo tehdy pro porotu, ale i investora doslova šokem. Když byla odhalena anonymita soutěžících, ukázalo se, že nejstaršímu Roubíkovi je čtyřicet a jeho kolegům kolem pětadvaceti. Ale vítězství bylo platné a podle jejich projektu se stavělo.
Přitom cesta k tomuto mimořádnému úspěchu byla dlouhá a krkolomná. Studium na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové Martin Roubík nedokončil pro konflikt se státní bezpečností a následné vězení. Pak se rozhodl rázně. Následovala přes přátele domluvená fingovaná svatba s norskou dívkou, další soudní proces, hrozba dalšího vězení, dokonalý "herecký" výkon jeho ženy v Norsku, která předstírala smrtelnou chorobu.
Na základě předložené žádosti československé úřady vyhověly Mezinárodnímu červenému kříži a souzený Roubík dostal povolení na čtyři dny opustit Československo z rodinných důvodů. Jak architekt říká, nebylo to hrdinství, ale byla to jediná cesta - čtyři dny se protáhly nakonec na dvacet sedm let.
V Oslu dokončil studia, pak byl nějakou dobu zaměstnán, po čase si s přáteli založil vlastní architektonickou kancelář. V Norsku spolupracoval na prestižních projektech staveb jako např. Národní banky a nového letiště v Oslu, muzea umění v Lillehammeru, ale vrcholem jeho tehdejší činnosti bylo podání projektu knihovny v Alexandrii. I když sám byl od počátku přesvědčen o kvalitě nápadu svého týmu, přiznává, že soutěž mohli vyhrát jen díky anonymitě přihlášených. Kdyby porota jen tušila, že cenu dostane "parta neznámých norských kluků", určitě by s verdiktem váhala.
Připravil také projekt rekonstrukce a dostavby velvyslanectví České republiky v Oslu. V Praze založil architektonickou kancelář GEM architects, je vedoucím ateliéru na fakultě architektury Českého vysokého učení technického. Všechny své projekty připravuje ve spolupráci s kolegyní architektkou Reginou Loukotovou. A protože už nějaký čas jejich účast na soutěžích v Česku nepřinášela plody, rozhodli se zkusit štěstí v mezinárodní konkurenci. Jen shodou okolností se zrovna objevila soutěž na Velké egyptské muzeum v Káhiře. Je jen logické, že znalost egyptského prostředí pokládal Martin Roubík za nespornou výhodu.
Mystérium místa a času
Snad všichni, kdo měli možnost si projekt týmu Roubík, Loukotová a jejich studentů z fakulty prohlédnout, byli ohromeni. Je to nápad, který se zrodí sice ve vteřině, ale možná jen jednou za život. Přitom nápad nemá jediného autora. Architekt Roubík říká: "U nás se pořád diskutuje, někdo něco vysloví, druhý myšlenku obrátí, další posune nápad vedle. Prostě sedíme a hodiny a hodiny mluvíme. A tak ani není možné říct, že ten nebo onen přišel s tím základním nápadem jako první. Samozřejmě jsem si vědom, že to není obvyklé, v Norsku i v Česku lidé většinou čekají, že šéf řekne, bude to tak, tohle rozpracuj, tohle zapomeň. Osobně svůj úkol ale vidím jinde: v provokacích, ve snaze rozvíjet nápady svých spolupracovníků."
Jedinečnost nápadu stavby muzea je v tom, že neruší okolí pyramid v Gíze, ale je zapuštěno do země, zařezává se do písečné duny. Exponáty se tak symbolicky vracejí tam, odkud byly archeology vyzvednuty, tedy pod zem. Výstavní prostory lemují v několika podlažích postupně se mírně rozšiřující koridor, postavený z mohutných kamenných bloků. Je tak nejen symbolicky zdůrazněna cesta časem, ale muzeum bude připomínat i základní osudový prvek Egypta, veletok Nilu. V závěru se návštěvník dostane k umělému jezeru s fascinujícím pohledem na pyramidy. Voda zde bude hrát zcela nezastupitelnou roli: Jako symbol života, ale také jako připomínka mytického pravodstva, ze kterého povstal prvotní pahorek, kde vznikl Egypt.
Muzeum by mělo být vybudováno jako souběžná řada několika tematických expozic, které se u klíčových exponátů budou prolínat. Jednotlivé trasy, pracovně nazývané "špagety", návštěvník kdykoli může opustit a hlavním koridorem odejít. V celém areálu bude řada záchytných odpočinkových míst, neboť zkušenosti a podrobná měření ukazují, že návštěvník je po třiceti minutách natolik unaven, že potřebuje krátký odpočinek. V muzeu budou pracovny vědců, přednáškové sály, rozsáhlé depozitáře i pracovny restaurátorů, do kterých bude šance přes obrovské skleněné stěny nahlédnout.
Stavba muzea je orientována ve směru sever-jih, tedy ani v nejparnějším létě nebude koridor dramaticky zahlcen sluncem. Ve výstavních sálech, samozřejmě opatřených moderní technikou na ochranu exponátů, nebude příliš světla. Stropní okna navodí světelnou atmosféru, kterou mistrně zvládli už starověcí architekti v monumentálních chrámech jako je Dendera, Edfu nebo Abydos. Mystérium místa a času bude zachováno.
Do poloviny října probíhá ve Veletržním paláci v Praze výstava všech návrhů českých architektů na Velké egyptské muzeum v Káhiře, které by mělo být dokončeno do pěti let.
snímky: autor, archiv, vizualizace exteriérů: VIZE
O to překvapivější je prezentace těchto pokladů. Většina exponátů je závislá jen na přirozeném osvětlení. Stačí, když venku je jen mírně zataženo, a uvnitř muzea je dramatické šero. I když chodbami neustále procházejí uklízečky se smetáky z jemného peří, z vitrín a volně vystavených exponátů jen víří prach, který si po chvilce najde cestu na své původní místo.
V rozeschlých vitrínách, mnohým z nich už je víc než 100 let, jistě neuklízel nikdo celá desetiletí. Že se některé exponáty rozpadají vinou zcela nevhodného prostředí sice mnozí vědí, občas se na toto téma objeví i zmínka v rozhovoru někoho z odpovědných pracovníků muzea, klimatizace je ale nereálným snem.
Navíc velká část exponátů, především nálezy egyptologických expedic, které v Egyptě pracují už dlouhá desetiletí, mizí v hlubokých sklepeních. Není je kde vystavit. Skryté sbírky jsou tak bohaté, že při nedávné přípravě výstavy "utajených" pokladů, pořádané ke stému výročí muzea, se pozvaní odborníci neshodli na tom nejzajímavějším, co vynést na světlo. Nakonec musel do hlubin depozitářů sestoupit osobně generální tajemník Nejvyšší rady pro památky Egypta, aby se svojí nezastupitelnou autoritou vybíral a rozhodoval. Sám později přiznal, že i jemu se těžko mezi těmi mnohdy dávno zapomenutými poklady rozhodovalo.
Český návrh má šanci...
To všechno a mnoho dalších důvodů přivedlo egyptskou vládu k myšlence postavit nové muzeum egyptské historie. Pro tento účel bylo vybráno překvapivé, přitom velmi atraktivní místo na hranici pouště a města, jen půldruhého kilometru od nejslavnějších pyramid v Gíze, na dohled od dálnice směřující do Alexandrie.
Zvolený pozemek byl první částí náročných podmínek architektonické soutěže, kterou egyptská vláda spolu s UNESCO vzápětí vyhlásila. Překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. Do soutěže se přihlásilo 2500 architektů z celého světa! I když nakonec do prvního kola bylo připuštěno "jen" 1588 projektů z 85 zemí (mezi posuzovanými bylo i dvacet návrhů z České republiky), stejně porota měla velmi složitou situaci.
Rozhodnutí poroty oslovit dvacet vybraných týmů k dopracování a rozpracování navržených projektů pak přineslo body i "českým barvám". Mezi oslovenými byl i tvůrčí tým architekta Martina Roubíka. V druhém kole měla porota za úkol stanovit pořadí. Vítězi se stali Irové, návrh Martina Roubíka dostal spolu se šesti dalšími čestné uznání.
Tím ale zdaleka nebylo rozhodnuto. Český návrh má ještě šanci. Nastala totiž dost neobvyklá situace. Projekty, oceněné za první tři místa, se totiž překvapivě - vyjma poroty - nikomu nelíbí. Shodli se na tom návštěvníci výstavy projektů v Káhiře, stejně tak nezávislí odborníci i političtí představitelé Egypta, včetně manželky egyptského prezidenta Suzanne Mubarakové, jejíž slovo tu má sice neformální, o to závažnější vliv.
Pozoruhodné také bylo, že český tým - jako jediný - byl týmem poradců egyptského ministra kultury požádán o zvláštní přednášku. To vše kartami pořádně zamíchalo. Všichni si totiž uvědomují, že stavba za půl miliardy dolarů bude nesporně nejvýznamnější stavbou Egypta a možná celého Středního Východu v tomto století. Kdy bude rozhodnuto, to se ale ještě neví. Ale zdá se, že šance nejsou ztraceny.
Výhra díky anonymitě
V Česku málo známý čtyřiapadesátiletý architekt patří nesporně ke světové špičce. Stalo se tak na základě senzačního vítězství v mezinárodní soutěži na stavbu monumentální knihovny v Alexandrii. To ještě žil v Norsku, kde spolu s kamarády založil architektonickou kancelář Snohetta (Sněžka). Vítězství týmu z Norska bylo tehdy pro porotu, ale i investora doslova šokem. Když byla odhalena anonymita soutěžících, ukázalo se, že nejstaršímu Roubíkovi je čtyřicet a jeho kolegům kolem pětadvaceti. Ale vítězství bylo platné a podle jejich projektu se stavělo.
Přitom cesta k tomuto mimořádnému úspěchu byla dlouhá a krkolomná. Studium na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové Martin Roubík nedokončil pro konflikt se státní bezpečností a následné vězení. Pak se rozhodl rázně. Následovala přes přátele domluvená fingovaná svatba s norskou dívkou, další soudní proces, hrozba dalšího vězení, dokonalý "herecký" výkon jeho ženy v Norsku, která předstírala smrtelnou chorobu.
Na základě předložené žádosti československé úřady vyhověly Mezinárodnímu červenému kříži a souzený Roubík dostal povolení na čtyři dny opustit Československo z rodinných důvodů. Jak architekt říká, nebylo to hrdinství, ale byla to jediná cesta - čtyři dny se protáhly nakonec na dvacet sedm let.
V Oslu dokončil studia, pak byl nějakou dobu zaměstnán, po čase si s přáteli založil vlastní architektonickou kancelář. V Norsku spolupracoval na prestižních projektech staveb jako např. Národní banky a nového letiště v Oslu, muzea umění v Lillehammeru, ale vrcholem jeho tehdejší činnosti bylo podání projektu knihovny v Alexandrii. I když sám byl od počátku přesvědčen o kvalitě nápadu svého týmu, přiznává, že soutěž mohli vyhrát jen díky anonymitě přihlášených. Kdyby porota jen tušila, že cenu dostane "parta neznámých norských kluků", určitě by s verdiktem váhala.
Připravil také projekt rekonstrukce a dostavby velvyslanectví České republiky v Oslu. V Praze založil architektonickou kancelář GEM architects, je vedoucím ateliéru na fakultě architektury Českého vysokého učení technického. Všechny své projekty připravuje ve spolupráci s kolegyní architektkou Reginou Loukotovou. A protože už nějaký čas jejich účast na soutěžích v Česku nepřinášela plody, rozhodli se zkusit štěstí v mezinárodní konkurenci. Jen shodou okolností se zrovna objevila soutěž na Velké egyptské muzeum v Káhiře. Je jen logické, že znalost egyptského prostředí pokládal Martin Roubík za nespornou výhodu.
Mystérium místa a času
Snad všichni, kdo měli možnost si projekt týmu Roubík, Loukotová a jejich studentů z fakulty prohlédnout, byli ohromeni. Je to nápad, který se zrodí sice ve vteřině, ale možná jen jednou za život. Přitom nápad nemá jediného autora. Architekt Roubík říká: "U nás se pořád diskutuje, někdo něco vysloví, druhý myšlenku obrátí, další posune nápad vedle. Prostě sedíme a hodiny a hodiny mluvíme. A tak ani není možné říct, že ten nebo onen přišel s tím základním nápadem jako první. Samozřejmě jsem si vědom, že to není obvyklé, v Norsku i v Česku lidé většinou čekají, že šéf řekne, bude to tak, tohle rozpracuj, tohle zapomeň. Osobně svůj úkol ale vidím jinde: v provokacích, ve snaze rozvíjet nápady svých spolupracovníků."
Jedinečnost nápadu stavby muzea je v tom, že neruší okolí pyramid v Gíze, ale je zapuštěno do země, zařezává se do písečné duny. Exponáty se tak symbolicky vracejí tam, odkud byly archeology vyzvednuty, tedy pod zem. Výstavní prostory lemují v několika podlažích postupně se mírně rozšiřující koridor, postavený z mohutných kamenných bloků. Je tak nejen symbolicky zdůrazněna cesta časem, ale muzeum bude připomínat i základní osudový prvek Egypta, veletok Nilu. V závěru se návštěvník dostane k umělému jezeru s fascinujícím pohledem na pyramidy. Voda zde bude hrát zcela nezastupitelnou roli: Jako symbol života, ale také jako připomínka mytického pravodstva, ze kterého povstal prvotní pahorek, kde vznikl Egypt.
Muzeum by mělo být vybudováno jako souběžná řada několika tematických expozic, které se u klíčových exponátů budou prolínat. Jednotlivé trasy, pracovně nazývané "špagety", návštěvník kdykoli může opustit a hlavním koridorem odejít. V celém areálu bude řada záchytných odpočinkových míst, neboť zkušenosti a podrobná měření ukazují, že návštěvník je po třiceti minutách natolik unaven, že potřebuje krátký odpočinek. V muzeu budou pracovny vědců, přednáškové sály, rozsáhlé depozitáře i pracovny restaurátorů, do kterých bude šance přes obrovské skleněné stěny nahlédnout.
Stavba muzea je orientována ve směru sever-jih, tedy ani v nejparnějším létě nebude koridor dramaticky zahlcen sluncem. Ve výstavních sálech, samozřejmě opatřených moderní technikou na ochranu exponátů, nebude příliš světla. Stropní okna navodí světelnou atmosféru, kterou mistrně zvládli už starověcí architekti v monumentálních chrámech jako je Dendera, Edfu nebo Abydos. Mystérium místa a času bude zachováno.
Do poloviny října probíhá ve Veletržním paláci v Praze výstava všech návrhů českých architektů na Velké egyptské muzeum v Káhiře, které by mělo být dokončeno do pěti let.
snímky: autor, archiv, vizualizace exteriérů: VIZE
