Důchodová reforma z pohledu penzijních fondů

Je reforma skutečně nutná?

O nutnosti reformy důchodového systému v České republice dnes snad již nikdo nepochybuje. Naši populaci v plné míře zasáhl proces demografického stárnutí, v jehož důsledku dojde v blízké budoucnosti k enormnímu nárůstu podílu obyvatelstva v poproduktivním věku na celkové populaci. Podle dostupných projekcí tomuto procesu nezabrání ani zvýšená imigrace nebo další propopulační opatření. Stárnutí populace bude znamenat zhoršení poměru mezi počtem příjemců důchodových dávek a plátců sociálního, přesněji řečeno důchodového pojištění. Český penzijní systém, který plně spoléhá na mezigenerační solidaritu a přerozdělování, lze přitom udržovat při životě pouze změnami jeho třech základních parametrů. První možností je další postupné zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu. Věkovou hranici pro nárok na pobírání penze ale nelze zvyšovat na politicky neúnosnou míru. Další alternativu představuje zvýšení odvodové sazby (tzn. daní). Sazba na sociální pojištění v ČR je však již dnes jedna z nejvyšších v rámci zemí OECD a činí náš penzijní systém jedním z nejnákladnějších. O neúměrné daňové zátěži ekonomicky aktivních obyvatel a negativním dopadu vysokého zdanění ceny práce na konkurenceschopnost ČR přitom není asi třeba hovořit. Třetí možností je akceptování dosud obtížně přijatelného postupného poklesu reálné hodnoty vyplácených penzí. Je zřejmé, že žádné ze tří jmenovaných opatření není v dlouhodobém horizontu ekonomicky ani sociálně reálné, natož pak únosné. Jediným řešením proto nejsou pouhé kosmetické úpravy stávajícího systému, ale jeho komplexní reforma, a to především v oblasti jeho financování.

Reforma podle penzijních fondů

Před necelým rokem představila Asociace penzijních fondů ČR vlastní návrh reformy důchodového systému. V čem její návrh koncepce spočívá? Základním principem navrhovaného systému by měla být pro každého občana možnost volby, kam bude odvádět platby na sociální pojištění. Zda-li bude platit pouze do státního průběžného systému nebo bude mít alespoň částečnou možnost se z něho vyvázat a část dobrovolně odvádět do soukromých penzijních fondů, které by měly zabezpečit jak vyšší výkonnost tak nižší nákladovou marži. Jinými slovy, občan by měl mít možnost rozhodnout se, komu svěří své úspory a tím i budoucnost. Návrh asociace zároveň předpokládá, že by stát stále garantoval základní státní důchod. Zároveň by byl systém koncipován tak, aby v důsledku reformy nedošlo k diskriminaci nebo poklesu sociální úrovně žádné věkové skupiny obyvatel.
Upravený systém by proto měl v praxi fungovat na minimálně třech základních pilířích, to znamená zdrojích financování, přičemž by byl stanoven harmonogram a pravidla přechodu na tento systém. První pilíř by byl tvořen stávajícím průběžným systémem důchodového pojištění. Částka odváděná do prvního pilíře by se v průběhu času měla snižovat na úkor odvodů do druhého pilíře. Na konci přechodu na nový penzijní systém by se výše z něho vyplácené dávky měla pohybovat na úrovni životního minima. Druhý pilíř by mohl pro občana znamenat možnost volby mezi státním systémem fiktivních (virtuálních) účtů - věří- li více státu jako garantu budoucích příjmů - a soukromým penzijním fondem, což znamená podstatnou individualizaci systému. Lidé by zároveň měli mít možnost v rámci tohoto pilíře rozhodnout o převodu části svého stávajícího odvodu na důchodové pojištění až do výše 10 % svého hrubého příjmu. Třetí pilíř by představovalo soukromé spoření na penzi prostřednictvím stávajícího penzijního připojištění se státním příspěvkem a životního pojištění, na které by se i nadále vztahovaly daňové úlevy. Takto konstruovaný systém by byl nepochybně spravedlivější a zvyšoval by zásluhovost penzí. V jeho důsledku by každý občan ze systému skutečně dostával to, co do něho vložil.

Penzijní fondy ve druhém pilíři

Při řešení otázek spojených s důchodovou reformou bude nejvíce diskusí zřejmě okolo soukromých kapitálových společností, které budou vytvářet druhý pilíř systému. Nejen Asociace penzijních fondů má hned několik závažných důvodů domnívat se, že již jednou v minulosti prosazované zaměstnavatelské penzijní fondy jako provozovatelé tohoto systému nejsou v naší situaci optimálním řešením. Zaměstnavatelské fondy by totiž mimo jiné dále zvyšovaly náklady celého systému, ale i jednotlivých firem a tím by docházelo k poklesu jejich konkurenceschopnosti nebo i tlaku na snižování počtu zaměstnanců. Zároveň však tyto instituce byly obtížně kontrolovatelné orgány státního dozoru, a proto mohou představovat zvýšené riziko pro vklady střadatelů.
Úspory na penzi by proto měl spravovat omezený počet licencovaných kapitálových společností, které by mohly fungovat na principu existujících penzijních fondů. Tyto správcovské společnosti by měly zákonem jasně stanovená pravidla pro své hospodaření a investice. Zároveň by jejich fungování bylo regulováno a dozorováno státními orgány. Z tohoto pohledu můžeme hledat inspiraci například v sousední Slovenské republice, kde na podobných principech penzijní systém právě začíná fungovat.
Možnost správy individuálních důchodových účtů stávajícími penzijními fondy je podpořena nejen potřebnými zkušenostmi a vybudovanou infrastrukturou, ale zároveň i nabytým vysokým kreditem u veřejnosti za téměř deset let fungování. Také proto se do diskuse o nové podobě důchodového systému zapojuje asociace. Na oficiální úrovni probíhá komunikace mezi vládou a asociací v rámci připomínkových řízení, která přímo zasahují do fungování penzijních fondů. Kromě toho probíhají také neoficiální konzultace jednotlivých pracovních skupin a jsou vedena dvoustranná jednání mezi zástupci ministerstev financí a sociálních věcí a zástupci asociace.

Je čas jednat

Od druhé poloviny devadesátých let řada odborníků a institucí, včetně Asociace penzijních fondů, neúspěšně vyzývala vlády a zákonodárce, aby v oblasti důchodové reformy byly zahájeny nezbytné kroky. Reforma penzijního systému je však velmi složitá záležitost, která vyžaduje všeobecný politický konsensus a veřejnou podporu. Právě to zde doposud chybělo. Současný stav veřejných financí a výše zmíněný demografický vývoj ale dávají dostatek zřetelných argumentů pro uskutečnění potřebných změn bez ohledu na stranickou příslušnost či délku volebního období. Současná vládní koalice má možnost být první vládou České republiky, která problém penzí u nás začne v nejbližší době skutečně řešit. Důkazem je, že v posledních týdnech upouští od původně prosazovaného záměru zavedení čistého systému tzv. fiktivních účtů (NDC) bez skutečného individuálního spoření a pověřila svého předsedu sestavením expertní komise, která bude mít na starosti připravit návrh podoby nového důchodového systému. Není pochyb o tom, že jednání budou složitá a výsledkem by měl být všeobecný kompromis vyhovující všem významným demokratickým politickým stranám. Domníváme se, že jedinou možnou cestou je zavedení minimálně třípilířového systému, který v různých podobách již desítky let úspěšně funguje v řadě západoevropských zemí.
Bez ohledu na konkrétní výsledky jednání a konečnou podobu penzijního systému je ale nutné začít si vytvářet vlastní rezervy na důchodový věk. V Evropské unii, kam za pár dnů oficiálně vstoupíme, je něco podobného pro každého občana naprostou samozřejmostí. Je potěšující, že si tuto potřebu v současnosti uvědomuje více než 2,7 milionu dospělých obyvatel České republiky, kteří si již nyní v penzijních fondech spoří.
FUNKCE AUTORA: Autor je předsedou představenstva Penzijního fondu České pojišťovny a členem prezídia Asociace penzijních fondů ČR