Konec daňových zástupců v Čechách

Praha, 21. 6. 2004
Jak je možné připravit úpravu určitého právního institutu a současně znemožnit jeho realizaci, ukázal nově zákon o DPH - ve své části o daňovém zástupci, který na konci dubna připravil mnohým daňovým poplatníkům v hospodářské sféře bezesné noci.
Tato nově zavedená úprava je definována tak, že nad ní zůstává rozum stát. Respektive - nikdo ji nikdy v budoucnosti nepoužije. Ze zákona plyne, že si na českém území nesídlící subjekt může provést daňovou registraci buď sám, nebo prostřednictvím takzvaného daňového zástupce. Povinnost registrace k DPH má totiž například zahraniční plátce daně, který na území České republiky dodává zboží fyzickým osobám neplátcům DPH, pokud hodnota zboží přesáhne částku 35 tisíc Eur za kalendářní rok nebo pokud je zboží současně předmětem spotřební daně.

Daně nelze pojistit, nikdo nebude chtít riskovat
Daňovým zástupcem, upraveným v § 109 zákona, může být daňový poradce, advokát, auditor nebo právnická osoba s oprávněním vykonávat daňové poradenství. Až k tomuto bodu není na tomto textu nic neobvyklého. Na takové texty jsme po filtraci parlamentem zvyklí. Dále však je stanovena podmínka, která je z hlediska výše citovaného rozumu nesplnitelná. Tento daňový zástupce je totiž povinen podle odstavce (3) stejného paragrafu předložit nejen obvyklou plnou moc, ale i prohlášení o ručení za daň zastupované osoby. Zní to neuvěřitelně, ale český zákonodárce respektive autor jeho návrhů zákonů spojuje v tomto případě daňového poplatníka s jeho zástupcem. Ve skutečnosti by to vypadalo asi tak, že bude-li dlužit cizí právnická osoba v České republice na dani z přidané hodnoty např. 50 miliónů korun a nechce nebo nemůže tuto částku České republice zaplatit, obrátí se tato na daňového zástupce, který ručí celým svým majetkem za úhradu této částky finančnímu úřadu.
Klademe si tedy otázku, kolik osob se asi stane daňovým zástupcem? Odpověď je nasnadě. Žádná. Zaprvé proto, že ani cizí společnost nebude chtít vystavovat neomezené garanční doklady daňovému zástupci a za druhé na straně daňového zástupce již vůbec ne, protože se mu může stát, že si cizí subjekt z jakýchkoliv důvodů (jako například sporný výklad zákona, kdy je cizí subjekt přesvědčen, že je v právu a nic platit nemusí a český finanční úřad je názoru opačného, viz dohady určení sazeb z posledních týdnů a tak dále) řekne, že zde již nic platit nechce, a tak jistě již víte na koho se v tomto případě obrátí příslušný finanční úřad. A platby daní nelze přirozeně pojistit. Abychom se vyjádřili obrazně, co nešťastná úprava způsobila: cizí dodavatel nenajde v této zemi daňového zástupce, protože přirozeně nikdo nebude chtít osobně ručit za jeho daňovou povinnost.

V EU daňové zastupování řeší srozumitelněji
Protože zahraniční subjekt nebude mít daňového zástupce, bude jednat s finančním úřadem přímo ze své země původu. Jak spolu budou komunikovat? V jaké řeči? Celé toto ustanovení, které jen zdánlivě připomíná vtip, lze shrnout do názorného příkladu: představte si, že advokát v trestní věci zastupuje vraha, a ten po vynesení rozsudku by z nějakého důvodu nemohl nastoupit výkon trestu (např. nemoc, smrt nebo útěk do ciziny a tak dále) tak soud řekne, máme zde podepsané ručení advokáta, tak půjde sedět on. A advokát půjde sedět.
V jiných zemích Unie se snažili neresidenční subjekty při zajištění daňové povinnosti zajistit a dokonce mnozí přišli s podobným ustanovením jako v Česku. Rychle je však zrušili nebo mají úpravu, která je lidem srozumitelná. Je škoda, že český zákonodárce nebo připravovatelé jeho norem, o těchto problémech nevěděli a že nepřipravili životnější normu. Protože tato úprava je mrtva dříve než začala žít.
Autoři jsou z advokátní kanceláře Alfery & Hrdina