Rozhovor: Je evropský bankovní systém stabilní?

Aplikace mezinárodních účetních standardů (IAS) členskými státy Evropské unie je horkým tématem. Někteří ze starých členů Unie tlačí na Evropskou komisi, aby odmítla významné standardy IAS 32 a IAS 39 nebo oddálila jejich přijetí. K otázkám, které tato problematika vyvolává, se vyjádřil profesor Josef Jílek z Vysoké školy ekonomické v Praze.

Jaká je stabilita světového bankovního systému?

Ve světě existuje široké spektrum od vyloženě špatných až po relativně dobré bankovní systémy. Podíváme-li se na významné země světa, potom v nedobrém stavu je bankovní systém Japonska. Naopak jeden z nejlepších bankovních systémů je v USA. Členské státy Evropské unie se nacházejí někde uprostřed, ale dlouhodobě je u nich zřetelná tendence směrem k Japonsku. Obecně se stabilita světového bankovního systému v uplynulých několika desetiletích snížila. Proto tolik fúzí bank. Například v uplynulých dvaceti letech se počet bank v USA snížil ze 14 tisíc na 8 tisíc.

Proč je Japonsko odstrašujícím příkladem, přestože má kladnou obchodní bilanci?

Japonský export sice táhne ekonomiku, ale není to dostatečné. Domácí poptávka je i vzhledem ke známé spořivosti Japonců dlouhodobě nízká. Banky země vycházejícího slunce jsou již zhruba deset let v krizi. Podle oficiálních údajů představují špatné úvěry 50 bilionů jenů (asi 500 miliard dolarů). Neoficiální údaje nezávislých analytiků mluví o 150 bilionech jenů (přibližně 1500 miliard dolarů). Některé banky, zejména menší, zbankrotovaly a jiné našly spásu ve fúzích. Avšak fúzemi vznikly bankovní kolosy, s nimiž si nikdo neví rady a které vzhledem ke své velikosti bohužel prakticky nemohou zbankrotovat. Při tak obrovském rozsahu problémů japonský bankovní systém snad ani nelze uvést do normálního stavu.

Vyřeší fúze finanční obtíže bank?

Finanční situace bank se fúzemi nikdy nezlepší. Vzhledem k nákladům spojeným s fúzemi je kapitál nového celku nižší než součet kapitálů původních bank. Fúze jsou ale pro vlády, pro politiky populární, neboť špatnou finanční situaci bank lze na několik let vcelku dobře opticky zlepšit. Sestavení finančních výkazů nových útvarů je totiž spojeno s jistým chaosem. Fúze bank ve většině případů svědčí o nezdravých bankách. Politici pochopitelně preferují pro voliče přijatelnější fúze bank před bankroty bank. Fúzemi vkladatelé nepřijdou o peníze a stát ani nemusí bankám pomáhat. Avšak řešení problémů bank se pouze oddálí a nakonec je podstatně dražší.

Jak lze charakterizoval evropské banky?

Evropské bankovnictví se pomalu dostává do krize, i když zatím není tak hluboká jako v Japonsku. Zvlášť je to patrné ve Francii a Německu. Nelze vyloučit, že řada bank vylepšuje účetní výsledky. O problémech bank svědčí značný objem derivátů, které drží. Jimi lze efektivně zastřít skutečnou finanční situaci. Proto se evropské banky snaží tvrdým lobbingem změkčit pevná účetní pravidla derivátů daná mezinárodními účetními standardy.

Za co evropské banky například lobbují?

Jedná se například o zachycení závazků z běžných účtů. Každý člověk ví, že v účetnictví banky je třeba zachytit zůstatek na běžném účtu každého klienta jako závazek banky. Avšak s cílem opticky zvýšit zisk či ztrátu, snaží se některé evropské banky přesvědčit tvůrce mezinárodních účetních standardů, že v účetnictví banky je možné vykázat hodnotu nižší, než je stav na účtu. Představme si to tak, že má-li klient na účtu 100 000 Kč, banky chtějí vykázat pouze 70 000 Kč a rozdíl 30 000 Kč považovat za výnos banky. Argumentují tím, že podle matematických modelů je reálná hodnota běžného účtu nižší než zůstatek na něm. Avšak tyto matematické modely jsou účelové a nemají mnoho společného s účetními principy a už vůbec nic se zdravým rozumem. Dokonce existují argumentace, že v souhrnu všech běžných účtů existuje určitá sumární částka běžných účtů, kterou mají klienti v bance stále (tzv. jádrové vklady); tato částka prý již nikdy nebude klienty vyzvednuta, je možné ji považovat za neexistující a tudíž je možné ji odepsat.

Kdo brání účetním trikům bank?

Jsou to jednak tvůrci účetních předpisů a jednak bankovní dohledy, které musejí dbát na to, aby zveřejňované výsledky bank odpovídaly skutečnosti. V tom je velká odpovědnost bankovních dohledů.

Čím se řídí a bude řídit účetnictví bank?

V současné době si každý členský stát EU tvoří sám účetní předpisy s tím, že musejí být v souladu s několika poměrně obecnými unijními směrnicemi. Tento stav není pochopitelně dlouhodobě udržitelný, a proto na základě rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady EU musejí od začátku příštího roku společnosti v EU, které emitovaly veřejně obchodované cenné papíry, sestavovat konsolidované finanční výkazy podle mezinárodních účetních standardů (avšak zatím bez IAS 32, IAS 39 a dalších nových standardů přijatých v letošním roce). Tvůrcem IAS je Rada pro mezinárodní účetní standardy sídlící v Londýně. IAS jsou velice podrobné a poměrně jednoznačné. K nelibosti bank a auditorů se neustále upřesňují, čímž se brání účetním manipulacím. Mnohdy přejímají americké účetní praktiky.

Jak se k IAS staví "staré" a nové členské státy EU?

Je zajímavé, že země přistupující k EU nemají s aplikací IAS problémy. Mnoho přistupujících zemí jednoduše zvolilo IAS za své národní účetní praktiky, aniž by samy doma něco vytvářely. Příkladem je Slovinsko či Estonsko. Také Rusko se rozhodlo plně přejít na IAS. Problémy mají původní členské státy, nikoli však z nějakých technických důvodů, ale kvůli vysoké jednoznačnosti IAS. Společnosti (zejména banky) původních členů nejsou totiž na takovou preciznost zvyklé. Existují oprávněné obavy, že podle IAS se mnoho bank ve Francii, Německu a dalších zemí dostane do červených čísel. Poté budou politici postaveni před problém, co s nimi. Tuto skutečnost si uvědomila Evropská komise, která je nyní z těchto důvodů v aplikaci IAS zdrženlivější. Někteří bruselští úředníci se pod tlakem bank dokonce uchylují ke kritice IAS. Karel van Hulle se dokonce vyslovil ve smyslu, že tvůrci IAS nevědí, jak banky fungují. Je však třeba si uvědomit, že případné nepřijetí IAS o finančních nástrojích Evropskou komisí by nebylo ničím jiným, než pokračováním ve stávající toleranci netransparentnosti.

Jak evropské společnosti zdůvodňují odmítavý přístup k IAS?

Evropské společnosti v podstatě žádné relevantní argumenty k odmítnutí IAS nemají. Evropské banky nejčastěji uvádějí, že zavedením IAS se zvýší volatilita zisků či ztrát. Ke zvýšení volatility skutečně dojde, neboť i taková je realita. Pokud například banka není zajištěna proti úrokovému riziku (což je běžné), potom skutečně změna úrokových měr okamžitě generuje dopad na výsledovky. Tuto volatilitu je třeba také vykázat. Stávající účetní postupy umožňují bankám reálně existující volatilitu legálně zakrýt.

Proč je na tom americký bankovní systém lépe?

Americký bankovní sektor je zdravější, neboť v USA existují silní regulátoři, přesnější účetní pravidla a odvaha problém včas otevřít i za cenu skandálu. Na finančním trhu obecně platí, že tvrdá regulace znamená zdravý bankovní sektor a naopak měkká regulace produkuje špatný bankovní sektor. Navíc v USA se zveřejňují podrobné finanční údaje jednotlivých bank, a to centralizovaně na jedné internetové stránce (www.ffiec.gov). Regulátoři také zveřejňují informace o tom, jak řeší nedostatky v jednotlivých bankách, tj. viníci jsou zveřejněni a problémy pojmenovány (např. www.federalreserve.gov/boarddocs/enforcement). Jinými slovy, problémy se nekamuflují, ale řeší. Vezměme si nedávné účetní podvody některých amerických firem. Firmy jednoduše zbankrotovaly, řada lidí byla uvězněna a v zákonodárství se přitvrdilo.

Kam míří světový bankovní systém?

V Japonsku se z bank staly silně ztrátové instituce. Podobný trend je patrný v Evropě. Z bank mizí aktiva a zůstávají v nich závazky (peníze klientů). Zajímavé je, že i takto mohou banky nadále vcelku dobře fungovat. Podmínkou je existence přesvědčivého vnímání, že tyto instituce nemohou z nějakého důvodu zbankrotovat (státní záruka či banka příliš velká na selhání). Za takové situace jsou peníze stále více kryty špatnými úvěry a v podstatě (z pohledu na rozvahu banky) představují bezcenné pohledávky vkladatelů. Avšak vkladatel nemá kam utéci, neboť špatné jsou v systému víceméně všechny banky. Peníze se stávají něčím, co má z pohledu bank nulovou hodnotu, a přesto je veřejnost přijímá jako platidlo a dokonce i jako prostředek uchování hodnoty. Příkladem je opět Japonsko, které dokazuje, že banky mohou přežívat i s hluboce záporným kapitálem. Jejich oficiální finanční výkazy jsou od reality na hony vzdálené a nemají žádnou vypovídací hodnotu. I takový bankovní systém (tj. systém s bankami se závazky a s bezcennými aktivy) si lze představit jako bankovní systém budoucnosti. Dlouhou životnost mu však přisuzovat nelze.

Co nás čeká?

Je možné, že vývoj v Evropě bude se zpožděním kopírovat vývoj v Japonsku. V Německu se žertuje: "Chcete-li mít malou banku, kupte si velkou banku". Řada evropských bank skutečně bojuje o přežití, přičemž radikálně snižuje úvěrování a další finanční aktivity. Důležitým ukazatelem nestability bankovního sektoru je objem peněz na obyvatele. Čím více peněz připadá na obyvatele, tím je obecně bankovní systém méně stabilní. V Japonsku na jednoho obyvatele připadá téměř 1,4 mil. Kč, v USA 0,6 mil. Kč, v eurozóně 0,5 mil. Kč a v České republice necelých 0,2 mil. Kč. Je však otázkou, jak se nestabilita projeví. V případě Japonska došlo k deflaci, ale mnoho zemí naopak v minulosti zažilo hyperinflaci. To závisí na tom, jak situaci vnímají bohatí lidé. Pokud věří, že bankovní systém nezkolabuje, potom neinvestují do reálného majetku a spokojí se kladnou úrokovou mírou bezrizikových investic. To je cesta deflace. Pokud naopak bohatí lidé v určité chvíli vycítí možný kolaps bank, potom se urychleně snaží konvertovat svůj finanční majetek do reálných aktiv. Tím se pochopitelně ceny těchto reálných aktiv vyženou do astronomických výšin a nastává hyperinflace. Úkolem centrální banky je nepřipustit deflaci ani hyperinflaci, ale udržovat nízkou inflaci.