Život za minimum

Jana a Petr žijí v Praze v bytě s regulovaným nájemným. Mají čtyři děti, nejmladšímu je půl roku, a Jana je na mateřské dovolené. Dvojčatům je šest let, nejstaršímu synovi jedenáct.

Životní minimum této šestičlenné rodiny je v současné době 15 930 korun. Po jeho navrhovaném snížení klesne na 13 140 korun.

"Životní minimum (ŽM), od něhož se odvíjejí dávky, které rodina pobírala, by mělo do budoucna pokrývat jen osobní potřeby, jako je jídlo či oblečení, nikoli již náklady na bydlení. Pro samostatně žijícího člověka by kleslo ze současných 4100 na 2870 korun měsíčně. U početnějších rodin bude pokles výraznější," říká ministr práce a sociálních věcí. Uvedená rodina by mimo jiné přišla o příspěvek na bydlení - 3230 korun. Ten by jí měla zajistit ze svého rozpočtu obec. Kolik to bude, zatím nikdo neví.

Životní minimum se sníží všem. Výraznější pokles čeká početné domácnosti, pro něž bylo dosud minimum velmi výhodné. Například rodina se dvěma dětmi ve věku osm a 16 let bude mít nárok na životní minimum ve výši 8500 korun namísto současných 11 640 Kč.

Dnes se životní minimum skládá ze dvou složek. První tvoří náklady na osobní potřeby, druhou náklady na domácnost, to znamená na bydlení.

Do budoucna však bude jednosložkové a stát bude vyplácet pouze dávky na základní osobní potřeby a výživu.

Částky jsou odstupňovány podle pořadí osob v domácnosti a u nezaopatřených dětí podle věku. V každé domácnosti by měla být nejvyšší částka životního minima na osobní potřeby stanovena pro jednu dospělou osobu. Nižší částka pro každou další dospělou osobu nebo nejstarší dítě v neúplné rodině a nejnižší pro ostatní děti žijící v domácnosti. (Konkrétní částky jsou uvedeny v grafu).

Příspěvky na bydlení budou v pravomoci obcí. Neznamená to však, že je automaticky získá každá domácnost, jejíž příjem nepřesahuje 1,6násobek životního minima, jako je tomu dnes. Žadateli se tak může stát, že ho navštíví sociální pracovník a porozhlédne se po domácnosti. Auto v garáži či standardně vybavená domácnost stačí ke snížení dávky nebo k jejímu zamítnutí. Odmítnutému zájemci o příspěvek může být i sděleno, aby si našel levnější bydlení. To by měly nabídnout obce. Město by jim mohlo zajistit například ubytování v obecním bytě. Pokud by takový člověk obýval byt "nepřiměřený", musel by ho nejspíš vyměnit za menší. Zástupci obcí však namítají, že na takové opatření nemají peníze.

Ivan Černý, předseda finanční komise Svazu měst a obcí, k tomu dodává: "Výměna bytu je dlouhodobá záležitost, nehledě na to, že v mnoha městech malé a levné byty prostě nejsou. Navíc obecní úřady musí v první řadě řešit případy jednotlivců, kteří se ocitli v hmotné nouzi a nemají ani střechu nad hlavou. Těm musí zajistit alespoň náhradní bydlení." Pokud by tuto povinnost nařizoval zákon, musely by podle Černého být posíleny obecní příjmy a přesně definována pravidla: kolik, kde a komu.

Úřady totiž budou přihlížet i k formě vlastnictví, v jaké lokalitě rodina bydlí, jak velký byt má a kolik v něm žije osob.

Rozdílné náklady na bydlení v regionech by měl řešit i nový zákon o hmotné nouzi, a to prostřednictvím tzv. doplatku na bydlení. Ten však zatím nenabyl účinnosti.

Nepracuješ, nedostaneš. Touto zásadou se při přípravě návrhu zákona o hmotné nouzi řídilo Škromachovo ministerstvo, které je se svými více než 283 miliardami největším jedlíkem státního rozpočtu.

Nová právní norma by měla lidi více motivovat k práci. Již nyní se však ozývají kritické hlasy z regionů s vysokou nezaměstnaností.

Paní Marta z Mostecka nemůže najít zaměstnání již déle než rok. "Jediné, co mi mohl úřad práce nabídnout, byla uklízečka za minimální mzdu, 6700 korun. Nejsem příživnice, vzala bych i to, ale z vesnice, kde bydlím, nemám žádnou dopravu do práce ve večerních nebo časných ranních hodinách," říká.

Zatím může být klidná. Podle navrhovaného zákona bude považována za sociálně potřebnou, protože nabízenou práci odmítla ze závažných důvodů. Tím je kromě vážných zdravotních problémů i špatná dopravní obslužnost. V takovém případě o dávky nepřijde.

Jaroslav z Karviné je naopak se současným stavem spokojen.

"Sociální dávky jdou velmi dobře zneužívat. Poradilo mi to hodně mých známých. Zaregistruji se na pracáku, tam pro mě zaměstnání nenajdou a tak dělám načerno. Tím, že beru podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky, mi to hodí skoro dvě výplaty," chlubí se a dodává, že stejné praktiky používá i řada jeho známých.

Jak ale Zdeněk Škromach rozezná ty, kteří by rádi pracovali, ale nemohou zaměstnání najít, od těch, jimž pobírání podpory vyhovuje, zatím neřekl.

PŘITVRDIT do budoucna budou muset úřady práce. "Šikulky" typu pana Jaroslava čeká povinnost přijmout i krátkodobou brigádu nebo veřejně prospěšnou práci pro obec. Pokud odmítnou cokoli dělat, ztratí nárok na podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky už neuvidí a budou se muset spokojit s životem na existenčním minimu.

Tato částka zajistí pouze nejzákladnější potřeby. "Existenční minimum bude zhruba na úrovni 70 procent životního minima," vysvětluje Zdeněk Škromach. Samostatně žijící člověk tak dostane od státu pouhých 2010 korun a nebude mít nárok na žádné další sociální dávky. Každá další dospělá osoba v domácnosti se bude muset rovněž uskrovnit. Pokud ani ona nebude pracovat, více než 1810 korun měsíčně nedostane. V opačném případě obdrží příspěvek 2580 korun a děti podle věku od 1870 do 2630 korun.

Životní minimum u nás a v Německu

Zásady v České republice

Stát už nebude lidem přispívat na bydlení, jen na osobní potřeby: jídlo, léky či oblečení. Pokud člověk nebude mít na nájemné či provoz vlastního bytu, bude mu přispívat obec. Ta to udělá až poté, co si prověří, že žadatel nemá majetek, jenž by mohl prodat a bydlení si tedy nemůže financovat ze svého.

Pro samostatně žijícího člověka klesne od roku 2005 životní minimum ze 4100 korun měsíčně na 2870 korun. Rodině se dvěma dětmi tak poklesnou příjmy od státu z 11 640 na zhruba 8500 korun měsíčně.

Kdo neprokáže, že si aktivně hledá místo, dostane jen existenční minimum na úrovni 70 procent životního minima své domácnosti. Pro jednotlivce představuje 2010 korun.

Tato částka je v českých poměrech srovnatelná s úrovní, kam sráží životní minimum pro dlouhodobě nezaměstnané reforma německého kancléře Gerharda Schrödera známá jako Hartz IV.

Němec, který je bez práce déle než rok, dostane od státu ve starých spolkových zemích životní minimum 345 eur, což je zhruba 10 936 korun, ve východních spolkových zemích 331 eur (10 492 korun). Výše minima se odvíjí od průměrného platu v zemi. Ten dosahuje 2844 eur měsíčně, což je v přepočtu podle aktuálního kurzu 90 160 korun. Životní minimum tak představuje zhruba 12 procent průměrného platu. Pokud by Grossova vláda prosadila životní minimum, mělo by ve srovnání s průměrným výdělkem, který je u nás zhruba 17 tisíc korun, stejnou úroveň jako u našich západních sousedů.

Ten, kdo se vyhýbá práci, by se musel spokojit s životním standardem na úrovni 12 procent průměrného platu. Němec, který bude žít ze srovnatelného příjmu, bude však muset na rozdíl od českého žadatele prokazovat snahu o hledání práce. Škromach přesto tvrdí: "Pro člověka, který pracuje, byť za minimální mzdu, snížení životního minima neznamená pokles životní úrovně."

Životní minimum neboli hranice chudoby je totiž klíčové hlavně pro výpočet sociálních dávek. Ten, kdo má alespoň nějaký příjem, čerpá přídavky na děti či příspěvek na bydlení nad hranicí životního minima.