Je ČEZ hračkou politiků? Doufejme, že nikoliv

V pátek budou akcionáři ČEZ rozhodovat o plánu ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana, který překvapivě navrhuje, aby energetická firma mohla koupit od státu 16 procent vlastních akcií. Ministr však zatím nevysvětlil, co je cílem. Proč by měl ČEZ kupovat vlastní akcie, za jakou cenu a jaký bude další osud akcií? Chybějící odpovědi jsou zarážející, protože stát je majoritním akcionářem.

Rizika pro ČEZ
Tržní hodnota podílu je 34 miliard korun a návrh je pro ČEZ rizikový. Ministr Urban byl zatím největším odpůrcem prodeje. Jeho názorový obrat je o to překvapivější, že hlavní propagátor prodeje - ministr financí Bohuslav Sobotka - v poslední době nevyvíjel žádný tlak.
Předpokládejme, že by akcionáři plán schválili. Co by to znamenalo pro ČEZ, stát a menšinové akcionáře? Akciová společnost může koupit maximálně deset procent vlastních akcií, které smí držet nejdéle 18 měsíců. Stát tedy nemůže prodat šestnáct, ale pouze deset procent akcií. Pro jednoduchost přepokládejme, že ČEZ nakoupí akcie za průměrnou tržní cenu za poslední dva měsíce - tedy 330 korun.
Za těchto předpokladů by ČEZ musel zaplatit dvacet miliard. Firma takovou hotovostí nedisponuje a musela by si půjčit. Odhaduji, že ČEZ může zvýšit zadlužení o 30 miliard. Zdánlivě tedy existuje desetimiliardová rezerva.
Společnost ČEZ však musí zaplatit čtrnáct miliard za akvizice v Bulharsku a Rumunsku, pravděpodobně 7 - 9 miliard korun za majoritu v Severočeských dolech a zajímá se o další akvizice v objemu 10 - 15 miliard korun. V případě realizace všech akvizic by firma potřebovala 25 miliard korun a musela by si půjčit dalších 15 miliard, protože její cash flow není tak silné.
Koupě vlastních akcií by vedla k omezení akvizic - tedy ke snížení růstového potenciálu - nebo k vyššímu zadlužení, vyšším úrokům a nižšímu zisku. Existuje další riziko, pokud by se ČEZ rozhodl prodat akcie na burze. Současná situace je pro prodej akcií vhodná, ale nálada se může velmi rychle změnit. Snížení prodejní ceny o deset korun na akcii by znamenalo pro ČEZ ztrátu 600 miliónů. Pro management firmy je tedy nákup a následný prodej akcií potenciálně velmi rizikový.
Pokud by k prodeji akcií nedošlo do 18 měsíců, pak by ČEZ musel o tyto akcie snížit základní jmění. Na každou akcii by připadl větší majetek, ale omezila by se možnost zvýšit zadlužení, protože věřitelé pečlivě sledují poměr dluhu k vlastnímu jmění. Navrhovaná transakce je pro ČEZ riziková a mohla by mít negativní vliv na možnost růstu a zadlužení.

Stát by získal peníze rychle
Stát by prodejem deseti procent akcií získal rychle dvacet miliard korun, protože by nebylo potřeba vypisovat výběrové řízení na poradce a realizovat prodej. Rychlost může být jedním z důvodů navrženého scénáře. Stát by si udělal z ČEZ investiční banku - s ohledem na výše uvedená rizika je však takový postup nepřijatelný. ČEZ není bankou, nýbrž energetickou firmou.
Pokud je cílem státu zvýšit privatizační příjmy, nechť si vybere poradce, prostřednictvím kterého prodá na kapitálovém trhu 16 procent akcií. Odhaduji, že s ohledem na současný pozitivní sentiment, kvalitu firmy a tržní cenu akcií by stát mohl získat 31 - 33 miliard korun během tří až čtyř měsíců. Tento postup je standardní, transparentní, nevystavuje ČEZ rizikům a přinese státu více peněz.
Protože ministr Urban ani vedení ČEZ jasně nevysvětlili důvody a cíle, je možné spekulovat o dalších alternativách. ČEZ může vlastní akcie použít v kombinaci s hotovostí na zaplacení akvizic. Firmy, o které má ČEZ zájem, ale prodávají vlády - a ty zajímá jen hotovost. Nebo má o 10procentní podíl zájem konkrétní investor? Pokud ano, proč je nutné realizovat prodej složitě, nestandardně a s riziky, když je možné postupovat jednoduše a transparentně? Nebo je pravý důvod skrytý jinde?
Způsob, jakým ministr Urban zveřejnil svůj plán, a přetrvávající nejistota vedly k poklesu tržní hodnoty ČEZ o pět miliard korun. Pokud ministr jasně nevysvětlí své plány a nerozptýlí pochybnosti, měl by stát na valné hromadě návrh zamítnout. V opačném případě se hodnota ČEZ dále sníží. Tato kauza bohužel potvrzuje, že někteří politici mají stále tendence velmi necitlivě zasahovat do chodu firem a zapomínají, že jejich úkolem je "pouze" vytvářet firmám a občanům vhodné podmínky pro podnikání.
Autor je analytikem společnosti Atlantik FT