Potíže umožnil špatný zákon

Potíže umožnil špatný zákon

Ještě v srpnu 1999 byl prezident České asociace družstevních záložen Richard Mandelík plný optimismu. Po dvou a půl letech činnosti měly záložny přes 100 tisíc klientů s celkem deseti miliardami vkladů. Aktivní činnost pak vyvíjelo 86 záložen. "Poslední čísla o přírůstku členů a vkladů záložen dokazují, že pochybovači a kritici jejich obnovení neměli pravdu," řekl tehdy. Právě Richard Mandelík, ještě jako poslanec ODS, se nejvíce zasadil o "znovuvzkříšení" družstevních záložen, když mezi poslanci prosadil zákon o spořitelních a úvěrních družstvech.

Největší záložna padla první

Již tři měsíce nato tehdejší premiér Václav Klaus řekl, že přijetí zákona bylo hrubou chybou. Do problémů se tehdy v jednom týdnu dostalo pět záložen. Což byla sice jen malá část z celku, ale právě v nich mělo úspory přes 85 procent střadatelů. Výše jejich vkladů přitom přesahovala osm miliard.
Již začátkem listopadu 1999 byla uvalena nucená správa na největší První družstevní záložnu. Uzavřeno bylo 50 jejích poboček, přestala vyplácet a přijímat vklady. Lidé zde měli uloženo 3,5 miliardy. Stejně tak První pražská družstevní začala mít problémy. Předseda představenstva Martin Říha byl zadržen krátce před odletem do Brazílie. Posléze byl vzat do vazby a stíhán pro krácení daně. O několik dnů později zakázal Úřad pro dohled nad družstevními záložnami činnost druhé největší. Rodinná družstevní záložna hospodařila s penězi asi 30 tisíc vkladatelů. Ti měli v záložně uloženo více než dvě miliardy. Následovaly stejné kroky jako v případě První družstevní. Zmrazení vkladů a výběrů na dobu dvou týdnů. Stejná situace se opakovala podle stejného scénáře ještě mnohokrát.
Nedlouho poté začala mít problémy čtvrtá největší záložna, Živnostenské spotřební a úvěrní družstvo. V té době měla problémy s likviditou také Doudlebská družstevní záložna, která hospodařila se 400 milióny korun od svých členů. V kampeličkách, které měly zmrazené vklady či vyplácely na pořadník, uvízlo více než šest miliard korun, tedy asi 60 procent všech peněz, které lidé do tohoto sektoru investovali.
Jako největší problém se ukázalo znění zákona o družstevních záložnách. Legislativa například nedostatečně chránila samotné vklady střadatelů. Výše náhrad v případě záložen měla původně činit 80 procent uložených prostředků, maximálně však 100 tisíc korun. Před dvěma roky však Poslanecká sněmovna nejtěsnější většinou rozhodla o vyplácení 90 procent vkladu, nejvýše pak 400 tisíc. Zmíněné slabiny zákona však jeho předkladatel důrazně odmítal s odvoláním na Ministerstvo financí, které podle Mandelíka nebylo schopno jej za čtyři roky existence novelizovat. Slova Mandelíka ale ztrácela na váze, zejména s přihlédnutím k faktu, že zákon prosadil i přes nevoli vlády a centrální banky.

Když chybí kontrola

Obvinění vysocí představitelé kampeliček využili také nedostatečné kontroly jejich hospodaření. Z toho důvodu se mohly například vydávat astronomické částky za reklamu s jediným účelem - přilákat nové členy záložny. Přitom se však zapomnělo na to, že náklady na reklamu nejsou úměrné a ohrožují bezpečnost vkladů. V roce 2001 byla bilance následující: Úřad pro dohled nad družstevními záložnami zasáhl proti 67 kampeličkám, z nichž 25 skončilo v likvidaci, sedm pod nucenou správou, dvanáct v konkursu a čtyři měly zákaz činnosti, případně její omezení.
Problémové kampeličky sdružovaly majetek ve výši 9,5 miliardy. Přitom zajišťovací fond měl k dispozici asi šest miliard. Navázat na předválečnou oblibu tehdejších kampeliček se tak nepodařilo. A Martin Říha, který byl v prosinci 2003 odsouzen k 11 letům odnětí svobody, se skrývá v zahraničí.
Kampeličky se mění, str. 15