Hrozí nám domácí dluhová past?

Ano státním intervencím?
Politika zásahů státu do chodu ekonomiky mnohým liberálním ekonomům způsobuje "puchýře na kůži". Abstrahujme teď ale nyní od sektorově vymezeného zásahu (ať už odvětvově, individuálně či jinak), a zaměřme se na státní výdaje působící na ekonomiku jako celek.
Pro konkrétnější představu si pod tímto lze představit vládní investice (samozřejmě na základě regulérních výběrových řízení). V takovém případě nelze popřít finanční stimul ekonomických subjektů. Hůře odhadnutelné státní výdaje trochu ztíží měnovou politiku centrální bance, ale s tím se stejně musí počítat. Zřejmý ekonomický výnos má však svou druhou stranu mince - náklady na jeho dosažení. V případě nedluhového financování jsou nákladem pouze vynaložené prostředky, opět s abstrakcí nákladů obětovaných příležitostí. V případě opačném se ale na scéně objevují další bubáci.

Dluhová služba
Tendence současných vyspělých zemí v oblasti fiskální politiky je zřejmá. Zvyšují se výdaje veřejných rozpočtů, a to nejen v absolutní výši, ale i v relativní úrovni k HDP. Můžeme tedy říci, že elasticita výdajů je vyšší než jedna ve vztahu k růstu domácího produktu.
Logickým důsledkem je pak financování těchto výdajů formou domácích či zahraničních půjček. Jelikož je monetizace dluhu (přímá půjčka centrální banky vládě) ve většině zemí zakázána, nelze ji brát v úvahu ani zde. Prvním zřejmým dodatečným nákladem jsou úroky placené věřitelským subjektům, tzn. náklady dluhové služby.

Domácí dluhová past
Transformace deficitů běžných období do kumulativního veřejného dluhu sebou přináší řadu problémů. Můžeme si to představit jako "hovnivála valícího si svou kuličku". Pokud ji bude válet po trávě, tak se víceméně nic neděje. V momentě, kdy trochu zaprší a z půdy se stane bahno, kulička začne narůstat. Podobně je tomu i u veřejného dluhu. Problémem zde ale není déšť, nýbrž poměr růstu HDP a úrokových sazeb. Pokud úroková sazba překoná růst HDP, pak i při mírně přebytkovém rozpočtu běžného období, může veřejný dluh narůstat. Při pohledu na českou ekonomiku: růst HDP za loňský rok 6 %, výnos ze státních dluhopisů činí 3,75 % p. a. (46. emise státních 15tiletých dluhopisů). To nám může dodávat trochu klidu zatím...

Vynucená aktivizace obchodní bilance
Druhým způsobem jak si opatřit peníze na dluh je půjčit si je ze zahraničí. Nejlépe opět emisí státních cenných papírů, tentokráte ale v cizí měně. Pak už nejsme tolik vázání na poměrové ukazatele úrokové sazby a HDP, neboť úroky i splátky ještě prochází přes devizový trh. V tom ale tkví další problém, tzv. vynucená aktivizace obchodní bilance. Jde o to, že úroky jsou spláceny také v cizí měně, což vyvolává tlak na přebytek obchodní bilance. Mluví se taky o tzv. procentu importu pohlceném úroky ze zahraničního veřejného dluhu. Současný veřejný (a jeho největší součást - vládní) dluh je ale tímto způsobem financován dlouhodobě méně než z 10 %, a tudíž tohle nás zas tolik trápit nemusí.

Problém dlouhého období
Z teoretického hlediska bychom mohli "valit" ten náš obrovský (bilionový) dluh donekonečna, když se nedostaneme do domácí dluhové pasti. Co ale pokud neplatí ono když?
Pak by ani reformy veřejných financí nemusely pomoci. Krátkozraké by ale bylo rovněž snažit se dluh splatit co nejdříve, už jen kvůli dlouhodobosti vydaných cenných papírů. Státní cenné papíry (krátko- i dlouhodobé) jsou totiž důležitým instrumentem finančního trhu. Nejen pro soukromé instituce jako banky či penzijní fondy, které mimochodem mají ze zákona povinnost investovat do těchto CP prioritně, ale i pro samotnou centrální banku. Bez vládních dluhopisů by se jí totiž dost ztížila situace při provádění měnové politiky, konkrétně s repooperacemi.

Babo raď
Malou oklikou se tedy dostáváme opět na začátek. Na otázku, zda bychom zadlužování měli zamítnout, neexistuje jednoznačná odpověď. Neznamená to ale, že bychom se tomuto problému neměli věnovat. Naopak. Tím spíše bychom se tomu měli snažit porozumět. V dnešní době bohužel můžeme jen odhadovat, kdy přesně přijde ten déšť...

autor je studentem VŠE v Praze