Hra jménem politika

Volič a politik
Celá ekonomie jakožto věda stojí na několika principech. Jedním z nich je předpoklad tzv. člověka rozumného - homo oeconomicus. Pod pojmem "rozumný" si můžeme představit jeho snahu o maximalizaci vlastního užitku. Stejný předpoklad podle teorie veřejné volby (jejíž představitel byl například J. Buchanan) platí i pro politiku. Každý politik chce maximalizovat svůj celkový užitek, který můžeme formulovat jako získání moci, udržení se ve vládě, či jakkoliv podobně. K tomu, aby toho dosáhl, potřebuje jediné - co nejvíce voličů. Zdálo by se to jednoduché, nicméně politika není hra jen pro dva hráče.

Kdo s kým a proti komu
Pro názornost jednotlivých vztahů v politické hře využijeme následující grafické znázornění:

Najednou je zřejmé, že nejenom voliči a politici jsou účastníky politického procesu, ale do hry vstupují rovněž zájmové skupiny a byrokracie. Rovněž tyto skupiny se snaží o co největší užitek, a tak se snaží prosazovat své požadavky. Zájmové skupiny nemají přímý rozhodovací vliv, a tudíž se snaží působit přesvědčováním, a to jak voličů či politiků, tak veřejné správy (abstrahujme nyní od nelegálních praktik ve formě úplatků apod.). Celá politická hra, jako každá jiná, se pak řídí dvěma základními pravidly, zákony a volebním systémem. Tato pravidla určují hranice, kam až jednotliví hráči mohou zajít.

Úředník a politik
Poslední důležitou vazbou je vtah politika a byrokrata (úředníka). Nechal jsem si jej záměrně nakonec. Úředník má ve vztahu ke svému nadřízenému politikovi značnou výhodu v podobě informační převahy. To mu dovoluje předkládat politikovi ke schválení projekty, které nejsou efektivní, ale nejvíce únosné.
Hezky se to dá znázornit na Niskanenově modelu byrokracie:

Z obrázku je patrné, že úředník nenavrhuje politikovi optimální množství veřejného statku, kdy se mezní náklady rovnají meznímu užitku (množství Q*), ale předkládá projekty, v nichž dojde k vyrovnání celkových užitků a nákladů (nejvíce akceptovatelné množství veřejného statku ze strany politika, Qb).
Proč by to dělal? Stejně jako ostatní, i úředník má své zájmy. V jeho případě jde o zvýšení velikosti či prestiže jeho úřadu, a tím i získání větších pravomocí, atp. Nemůže tedy dosáhnout přímého užitku například v podobě vyššího finančního ohodnocení, ale zvýšením prestiže pak může klidně dosáhnout na lépe placené místo v soukromém sektoru.

A kdo bude vítězem
Připodobnění politiky ke hře nám jistě pomáhá v pochopení vazeb mezi jednotlivými účastníky. Abychom ale mohli jako ve hře označit vítěze, k tomu nám chybí jedna podstatná věc - konec. Politický proces je nepřetržitý, prochází různými cykly a nikdy nekončí. V rozdílné fázi pak mají "navrch" rozdílné subjekty. Nyní před volbami jsme to my, voliči, kdo má možnost rozhodnou o dalším vývoji hry. Využijme ji.

P.S.: Všem altruistickým politikům a úředníkům se tímto omlouvám.

/autor je studentem VŠE v Praze/