Zajímavý příběh amerických sazeb

Finanční instituce největších ekonomik neustále rostou na důležitosti. Jednou z bílých eminencí je i americký FED, který hýbe s nejdůležitějšími úrokovými sazbami na světě, a nedávno po více než dvou letech zastavil růst základní sazby na kótě 5,25 %.

Jak to všechno začalo

Byla devadesátá léta a americká ekonomika nemohla vypadat navenek lépe. Hrubý domácí produkt tlačila k růstu vysoká spotřeba a růst investic byl díky nízkým úrokům taktéž nemalý. Jenže to vypadalo až moc dobře a tehdejšímu šéfovi americké centrální banky (Fedu), Allanu Greenspanovi, bylo jasné, že ekonomice hrozí přehřátí, a tak se rozhodl zdražit úvěry zvýšením úrokových sazeb.
Na počátku 21. století ale došel Fed k závěru, že přiškrcení investiční aktivity bylo až příliš velké, a tak zase sazby snížil. Během jednoho roku dokonce až o 4 %. Rovněž vzrostla emise nekrytých peněz, což dodalo ekonomice opět stimul k růstu. Byl ale Greenspan skutečný génius jak o něm mluví ekonomové středního proudu sestávajícího ze spojení keynesiánství a neoklasicismu a dokázal takhle umně kočírovat americkou ekonomiku nebo se dopustil kruciálních chyb, které povedou k hluboké recesi, jak o nich mluví ekonomové rakouské školy stavějící na učení Misese a von Hayeka?

Nahoru dolů

Tehdy, před pěti lety, se stala ještě jedna důležitá věc. Pokles sazeb na úroveň k 1,75 % sice stimuloval růst ekonomiky, ale Spojenými státy otřásly události ohledně bankrotu obřích podniků jako Enron či WorldCom.
Investoři na akciovém trhu ztratili důvěru v dobrý vývoj, a trh se tak propadl až o 20 %. Ke kompenzaci tohoto problému by bylo zapotřebí sazby ještě snížit. Fed však po tomto kroku nesáhl z obavy, že by investoři tento tah při již tak nízkých sazbách považovali za pouze krátkodobý. Další obavy vyvolával fakt, že by další snížení trh naopak ještě více vyděsilo a investiční aktivita by ještě více poklesla. USA by se pak rovněž jako Japonsko dostalo do tzv. pasti likvidity, kdy už snižování sazeb nepomáhá stimulaci ekonomiky. V takovém případě už stát může ekonomiku ovlivňovat pouze fiskálně, ale to je vlivem velké byrokracie také omezeno.
Hrozil tedy krach dalšího středního proudu hospodářské politiky. Po pádu Keynesiánských teorií v období ropných šoků, mohl svět zažít deziluzi z řízení mixu fiskální a měnové politiky.

Odstartování růstu

I přesto, že se tedy Fed rozhodl sazby dále nesnížit, narostlo rozpětí mezi úrokovou sazbou, za kterou si mohla půjčovat americká vláda, a sazbami, za které si mohly půjčovat americké firmy. Stále více analytiků začalo mluvit o dvojnásobné (double-dip) recesi.
Zvýšená spotřeba amerických domácností tažena především vysokými půjčkami (v roce 2005 tvořily již 120 % jejich příjmů) a nízké úspory (pouze 1 % příjmů) vedlo k novým inflačním tlakům. Fed se proto znovu rozhodl zvyšovat sazby, aby se vyhnul nárůstu cenové hladiny. Vlivem již zmíněné vysoké zadluženosti domácnosti začaly omezovat své výdaje. Cílovou metu úrokových sazeb si tehdy (před více než dvěmi lety) stanovil Fed na 4 – 5 %. V současnosti je ale již překonána, a činí 5,25 %.
Americká centrální banka ale už zvyšování sazeb zastavila z obav z přílišného přiškrcení ekonomiky, jak tomu mj. už napovídají čísla o vývoji amerického HDP. Na druhou stranu je vysoká inflace v USA již realitou, a například v červnu činila meziročně již 4,3 %. Znepokojující je však především vývoj cen ve struktuře spotřebního koše, který naznačuje další možný růst. Fed je tak tlačen z jedné strany obavou z vynucené recese vinou přísné měnové politiky, a z druhé strany strachem z recese vyvolané inflací a tlakem oslabujícího dolaru. Zastavení nárůstu se pak zdá logickou volbou, ale ani to nedokáže americké ekonomice příliš pomoci. Důsledkem bude pouze iluze dostupnosti větších finančních zdrojů v prostředí, kde není dostatek úspor ze strany domácností a firem.

Rakouské odsouzení

Jak již bylo zmíněno, ekonomové rakouské školy tyto machinace s úrokovými sazbami v podstatě odsuzují a Allana Greenspana tak rozhodně nepovažují za génia jako ostatní. Naopak tvrdí, že posunul problém americké recese pouze v čase o přibližně pět let, a musí ho teď řešit jeho nynější nástupce Ben Bernanke. Ten prakticky nemůže nic dělat, a jen pozorovat pokles amerického hospodářství. O to větší, než kdyby k němu došlo už na začátku století. Tito ekonomové by centrálním bankám odepřeli možnost manipulace s úrokovými sazbami a ponechali jim jen schopnost ovlivňovat množství peněz v oběhu podle změn zásob zlata. Ti nejradikálnější („pravo-rakouští“) by centrální banky zrušili úplně a zavedly opět krytí oběhu zlatem.
Jejich argumenty se zdají být rozumné. Pokud jsou v zemi nižší než tržní sazby, rostou investice v poměru ke spotřebě a spotřeba roste v poměru k úsporám. To vede k velkému deficitu zahraničního obchodu (saturace vysoké domácí poptávky) a k vysokým zahraničním půjčkám.
Samotným problémem je ale neodpovídající struktura produkce k uspokojení poptávky, což má při tak velké ekonomice jako je USA globální vliv. Ve svém důsledku pak dochází k celosvětové synchronizaci hospodářských cyklů a k hlubším recesím.

Jak z kola ven

Jednoduché rady není, a v tomto případě to platí dvojnásob. „Rakouský“ koncept je teoreticky podložitelný, ale v praxi málo pravděpodobný a implementačně drastický. Jako takový bych jej viděl až jako nejzazší možnost. Mnohem lépe by bylo především velmi pečlivě sledovat emisi nekrytých peněz, které působí proinflačně zdaleka nejvíce. Co se týče hýbání se sazbami, mělo by být co nejnižší, a co nejvíce predikovatelné.
S předvídatelností již takový problém není, většina centrálních bank se již poučila a vysílá signály o pohybu sazeb dlouho dopředu. Samotné pohyby by pak neměly být v žádném případě skokové, jak tomu bylo v USA na přelomu staletí. Krátkodobě to může vést ke stabilizaci, ale v momentě, kdy je manipulační prostor minimální (stejně jako v současné situaci) jsou pak důsledky o to horší. Ekonomika by si měla projít drobnými recesemi, aby se pak vyhnula daleko větším.
Globalizovaný svět přináší řádu výzev a možností, ale i rizik. A jedním z nich je také právě rozhodování několika jedinců tam někde za mořem.

autor je studentem VŠE v Praze