Patří úspěchy systému, nebo dělníkům?

Kdo vyhrál a kdo je poraženým ve škodě auto

Miloš Toman

Stávka zaměstnanců mladoboleslavské automobilky plní média. Na jedné straně jsou vypočítávány škody, které zastavením práce vzniknou, na druhé straně můžeme slyšet názory, že na to přece mají právo, protože Škoda Auto dosahuje vysokých zisků. Kdo má tedy v tomto sporu pravdu?

V teorii i praxi managementu se střetávají dva rozdílné názory. Ten první tvrdí, že systém je vším, a čím je promyšlenější a dokonalejší, tím lépe firma funguje. Druhý názor dává do popředí individualitu zaměstnance a domnívá se, že by ho firma měla k výkonům podporovat, nikoliv direktivně řídit.

První názor, vyzdvihující dokonalost systému, je zdánlivě výhodnější, zvláště pak pro výrobní závody. Umožňuje totiž zaměstnávat pracovníky s nízkou kvalifikací a nezatěžovat se zkoumáním a využitím jejich lidských kvalit. Pracovník se tak přizpůsobuje strojům, stává se jejich doplňkem a v podstatě funguje jako ony - řídícím programem jsou mu podrobné instrukce a detailní normy práce.

Michael Gerber, známý propagátor myšlenky dokonalého sytému řízení, k tomu říká: "Tvrdím, že každá neobyčejná společnost objeví způsob, jak dosáhnout neobyčejných výsledků s obyčejnými lidmi, kteří dělají obyčejné věci neobyčejným způsobem."

Má to však jeden háček: obyčejný člověk v takovém systému brzy pochopí, že ne on, ale systém odpovídá za úspěch či neúspěch a především za výkony a zisky. Pracovník přece svoji práci neřídí a neovlivňuje, je naopak detailně řízen. Od takového poznání je pak jen krůček k názoru, že výše mzdy se odvíjí od úspěšnosti systému jako celku, nikoliv od výkonu jednotlivce.

Škodováci se tedy zcela logicky domáhají svého "podílu" na výkonnosti systému, který je řídí, protože očividně funguje dobře. Slyšíme-li z jejich strany argumenty srovnávající výši jejich mzdy s německými kolegy, je zřejmé, že neznají porovnání produktivity práce, životních nákladů a dalších faktorů. Nedomnívám se ale, že by si všechna tato čísla měli shánět sami a že by je měli uslyšet až tehdy, když hrozí zastavením práce.

Právo na stávku a konec konců i odbory jsou výsledkem "dokonalého" sytému řízení a daní za jeho jednoduché fungování. Existují firmy, které se se svými zaměstnanci dokážou dohodnout přímo a kde jsou odborové organizace rušeny ne kvůli tlaku zaměstnavatele, ale z vůle samotných členů. V takových podnicích nehrozí spory o výše mezd, protože každý pracovník ví, jak je jeho osobní přínos ohodnocen a co udělat pro zvýšení mzdy. Přes to všechno si nemyslím, že jsou zaměstnanci Škody Auto tak docela v právu. Jestliže předák odborů prohlásí, že cílem je co nejvíce poškodit firmu, pak to příliš připomíná rozbíjení strojů v dřevních dobách průmyslu. Okamžitý sobecký zájem tedy převažuje nad dlouhodobými perspektivami a podřezávají si tím větev sami pod sebou. Ale vinu za to nenesou jen oni.

Autor je poradcem v oboru managementu a marketingu