Jak se Česko může vyhnout euru?

Přínosy vstupu Česka do eurozóny jsou jasné. Lidem se sníží transakční náklady, neboť nebudou muset směňovat domácí měnu na zahraniční při výjezdu na dovolenou (samozřejmě jen do členských zemí eurozóny), dojde k vyšší cenové transparentnosti a mezinárodní srovnatelnosti.

Vedle těchto zřejmých výhod může Česká republika po vstupu mezi země platící eurem těžit podle viceguvernéra ČNB Miroslava Singera ze stabilizace dlouhodobých úrokových sazeb či snížení rizika měnových a finančních turbulencí.

Není všechno zlato, co se třpytí...

Podle Singera existují ale i náklady zavedení eura jako ztráta měnové a kurzové politiky jakožto nástrojů proti asynchronnímu cyklu a asymetrickým šokům či neadekvátní měnové politiky.

Co to znamená v praxi? Měnová politika bude dána rozhodnutím Evropské centrální banky. Ta bude při svých jednáních brát ohled z velké části pouze na největší ekonomiky eurozóny, čili na Německo a Francii. Ztráta suverenity nemusí ale znamenat pouze jiné úrokové sazby, než bychom si přáli, ale mohou vzniknout i horší problémy.

Nedostatečná sladěnost české ekonomiky s eurozónou může způsobit problém s nezaměstnaností či inflací. Především míra konvergence s Německem, které je největším obchodním partnerem Česka může být důležitým indikátorem pro (ne)přijetí eura. Od roku 1986 do roku 2005 se tyto ekonomiky více rozcházejí, než scházejí.

Podle dat Mezinárodního měnového fondu a výpočtu výkonného ředitele Centra pro ekonomiku a politiku Petra Macha činí korelační koeficient vývoje těchto ekonomik za posledních dvacet let -0,44, což v praxi znamená že ekonomiky Německa a Česka se vyvíjí spíše proti sobě než v souladu. Ideální situaci v případě korelačního koeficientu 1, kdy by se ekonomiky vyvíjeli totožně, se tedy současná situace ani nepřibližuje, spíše naopak.

"Zavedení společné měny by znemožnilo české ekonomice měnově posilovat nebo oslabovat vůči německé a důsledkem by byl buď růst nezaměstnanosti v situaci, kdy by jinak měla česká měna tendenci oslabovat, nebo růst inflace v situaci, kdy by jinak koruna měla tendenci posilovat," uvádí Mach.

Problém pro některé může být také tzv. pociťovaná inflace, která se projeví ihned po vstupu do eurozóny. Samotný přechod nevyvolá obecné zvýšení cen, ale u některých položek se cenová úroveň zvýší výrazně. Typickým příkladem se u států, které přijaly euro, staly ceny v restauracích, kavárnách či barech, kde došlo někdy i ke zdvojnásobení cen.

Klausova "českolipská" kritéria

Slova Petra Macha potvrzuje i prezident Václav Klaus, který uvádí, že bychom se neměli slepě hnát za splněním konvergenčních maastrichtských kritérii, ale vytvořit si svá vlastní, "českolipská". Česko by si podle Klause mělo nejdřív ověřit, zda společná měna členským zemím vůbec pomáhá, a zda je česká ekonomika podobně výkonná jako ostatní země eurozóny. České ceny a mzdy by se měly před přijetím eura podle Klause také přiblížit těm evropským.

Právě k výkonnosti zemí eurozóny se staví skepticky Petr Mach, který tvrdí: "Během čtyř let před zavedením eura byl průměrný růst zemí budoucí eurozóny 2,9 procenta ročně a průměrný růst zemí bez eura prakticky totožný - 3 procenta. Během čtyř let po zavedení eura byl průměrný růst zemí, které zrušily své národní měny a zavedly euro, 1,3 procenta, zatímco růst druhé skupiny zemí s národními měnami 2,2 procenta. Euro funguje jako brzda, která eurozónu připravila za první čtyři roky své existence o 4 procenta růstu hrubého domácího produktu neboli o 300 miliard eur (8,5 bilionu korun), o něž mohlo být 12 zemí eurozóny bohatší, kdyby nezavedly euro."

Jak se euru vyhnout?

Pokud tedy existují tyto výhrady k výhodnosti vstupu Česka do eurozóny, je namístě si položit otázku, jestli by se Česko tomuto kroku mohlo vyhnout. Odpověď je "ano i ne". Česko se zavázalo k přijetí eura v přístupové smlouvě, jednou z cest by tedy bylo změnit smlouvu, ale to je vzhledem k nutnosti schválení všemi členskými státy EU velmi nepravděpodobné.

Jedinou reálnou cestou, jak euro nepřijmout a neohrozit zároveň ekonomiku (úmyslným neplněním konvergenčních maastrichtských kritérií) je tzv. "švédská cesta". Švédsko nemělo od EU výjimku na nepřijetí společné měny jako Velká Británie a Dánsko, a tak se rozhodlo k přijetí eura uspořádat referendum. Jelikož je ale Švédsko vázáno k přijetí eura stejně jako Česko mohlo uspořádat všelidové hlasování pouze o datu vstupu do eurozóny. Toto referendum poté vždy jednou za čas může opakovat.

Evropská komise zatím Švédsko za tento postup nijak nesankcionovala z jisté obavy, že by tím stát nutila jít proti rozhodnutí jejich občanů. Je otázkou, zda Česko má stejnou politickou pozici jako Švédsko, nicméně vzhledem k trvalému posilování české koruny, a zvyšování její prestiže, může vlažný postoj občanů působit na politiky, aby tuto možnost začali zvažovat. Slovy Miroslava Singera: "Česká koruna se má k měnám většiny post-transformačních ekonomik asi jako Škoda Octavia k Ladě (přičemž euro bych přirovnal k VW Golf). Zatímco rozhodování o tom, zda přesedlat z Lady do Golfu je jednoznačné, rozhodování o tom, zda volit Octavii nebo Golf je mnohem těžší. Při rozhodování totiž musí nastoupit delikátní úvahy, zda menší kufr je vyvážen větší prestiží značky atd."