Burzovní dravci z obýváku

Nedávné panické poklesy evropských akcií v souvislosti s finančními problémy Řecka připravily tisíce investorů o miliony euro. Čtyřicetiletý obchodník Richard Koza naopak vydělal, a to díky shortování, tedy transakci, kdy investor spekuluje na pokles akcií. Měl totiž několik obchodů uzavřených právě na pokles, a to španělských bank.

Akcie skutečně padly, dokonce víc než kdokoliv předpokládal. "Zisk, který jsem čekal až za několik týdnů, najednou přišel za pár dnů," přiznává Richard Koza.

Shortování patří mezi královskou disciplínu obchodníků na burze. Zároveň jde o jednu z nejvíce kontroverzních finančních praktik. Německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Sarkozy dokonce chtějí tento způsob obchodování regulovat, či dokonce přímo zakázat, protože shortování ve velkém může destabilizovat trhy.

Většina investorů se ovšem shortování vyhýbá ani ne tak kvůli etickým zábranám, jako spíš proto, že na první pohled vypadají tyto operace nelogicky. Přitom je to jenom zrcadlově obrácený obchod s akciemi.

"Prostě nejdřív prodáte a pak koupíte," vysvětluje Richard Koza. "Je to, jako byste si půjčili od strýčka auto, o kterém víte, že ho od vás někdo koupí za milion. Strýčkovi zaplatíte pár korun za půjčení s tím, že mu vůz vrátíte za půl roku. Auto obratem prodáte za milion a pak doufáte, že cena stejného typu vozu klesne. Když spadne na osm set tisíc, koupíte ho. Strýček dostane zpátky své auto a vy jste vydělali dvě stě tisíc korun. To je princip shortování na burze. Půjčím si akcie a prodám je. V okamžiku, kdy jejich cena klesne, je koupím zpět a vrátím. Samozřejmě problém nastane, když jejich hodnota začne stoupat."

Richard Koza působí dojmem systematického a klidného člověka. Bývalý podnikatel se dnes obchodováním s cennými papíry úspěšně živí. Věnuje se nejen shortování, ale sází i klasicky na jejich růst. O tom, v jakých objemech investuje, nechce pochopitelně ani on, ani jeho kolegové mluvit.

"Když je trader schopný, může se vypracovat k obrovským částkám. Kdybych měl z obchodů s akciemi pár desítek tisíc měsíčně, určitě bych si našel lepší povolání," tvrdí.

Začít obchodovat na většině světových burz není nic složitého. Stačí si otevřít finanční účet u brokera, tedy obchodníka registrovaného na vybrané burze, a přes něj pak obchody realizovat. Většina brokerů dnes přijímá příkazy k nákupům a prodejům přes internet, případně telefon. Své nákupy a prodeje na burze tak čeští obchodníci řídí doslova z vlastního obýváku nebo kuchyně.

"První půlrok byl doslova katastrofa. Přišel jsem o docela dost peněz. Můj první pořádný průšvih byl s akciemi amerického telekomunikačního operátora AT&T. Prodělal jsem na něm asi deset tisíc dolarů," vzpomíná obchodník. Richard Koza totiž už od počátku obchodoval jenom na americké burze, prostřednictvím amerického brokera. Tamní akciový trh je mnohem větší, pružnější, a hlavně: je pro začínající investory levnější. Zahraniční brokeři si totiž v porovnání s těmi českými za operace s akciemi účtují mnohem nižší poplatky.

Po prvním vzájemném oťukávání s akciemi se rozhodl, že si musí vytvořit systém, aby neinvestoval jen tak podle momentálního nápadu. Začal tedy dělat obchody na papíře. Tomuto zkušebnímu postupu se říká paper trading. Dobrého půl roku si psal imaginární nákupy a prodeje, hrál si vlastně sám se sebou na burzu. Když zjistil, že na papíře vydělává, vrátil se k reálnému obchodování. Tentokrát už uspěl.

"K paper tradingu se vracím, když třeba testuji novou metodu obchodování," svěřuje se. "Takhle si ji vyzkouším nanečisto a můžu si bez případných finančních ztrát zpětně vyhodnotit, kde dělám chyby."

Samozřejmě že paper trading se skutečnému obchodování s akciemi podobá pouze v omezené míře. Na papíře totiž můžete v klidu zapojovat jenom rozum, zatímco když jde o reálné peníze a reálné situace, hrají velkou roli i emoce.

"Emoce jsou vůbec největší problém tohoto byznysu, protože když si je nepohlídáte, dokážou převážit vaše racionální chování. Nejhorší je, když se trh najednou začne během několika minut vyvíjet směrem, který jste nečekal, když začnou ostatní investoři panikařit a zběsile prodávat nebo nakupovat. V tu chvíli se vy musíte ovládnout a spolehnout se na svá vlastní pravidla," říká Richard Koza.

Vlastní jasně daná pravidla jsou podle něj to, co dělí úspěšné investory od těch neúspěšných. Díky pravidlům, která musí dodržovat za každou cenu, se mu daří už skoro deset let. Nejdůležitější z nich říká, že ztráta z žádného obchodu nesmí překročit jedno procento celkového objemu financí, které má na účtech u brokerů. "I kdybych naprosto věřil tomu, že se ta akcie zase zvedne, v okamžiku, kdy padne na stanovenou hranici, musím prodat. Na burze totiž nestačí mít pravdu. Někdy může jít trh proti vám tak dlouho, až vás prostě vymaže. Primární je ochránit své peníze, ne vyhrát za každou cenu. Proto je pro dobrého investora důležité naučit se prohrávat. Kdo se naučí prohrávat, může na burze vydělat," vysvětluje.

V současnosti má Richard Koza průběžně otevřeno okolo dvaceti obchodů. Realizuje je hlavně od čtyř odpoledne do desíti večer našeho času, tedy v době, kdy fungují americké burzy. Přes den pak vymýšlí strategie a budoucí nákupy. Velmi intenzivně sleduje všechny zprávy, které se akcií mohou týkat. Čte analytické materiály, komentáře a sleduje ekonomické zpravodajství Bloomberg.

"Dnes už si nedokážu představit, že bych se živil něčím jiným. Na rozdíl od dob, kdy jsem podnikal, se nemusím trápit s dodavateli, odběrateli ani zaměstnanci, a navíc mě to skutečně baví," přiznává Richard Koza.

Jít proti panice

Stejně jako Richard Koza i Tomáš Mikulec tvrdí, že největším úskalím obchodníka na burze jsou emoce. "Pokud neudržíte nervy na uzdě, proděláte kalhoty," říká třicetiletý investor.

"Představte si, že se pohybujete v prostředí, kde se točí miliardy a jsou v něm on-line připojeny statisíce lidí. Ti jsou v případě různých výkyvů vybláznění adrenalinem, klikají nervózně myší, panikaří a vydávají zprávy, které se mění z hodiny na hodinu. Vy si musíte držet odstup, jinak zpanikaříte jako oni, uděláte chybné rozhodnutí, a když ho budete chtít mermomocí napravit, uděláte další a přijdete o všechno."

Podle něj nejde jenom o to zvládat nervy, ale i velice pečlivě třídit a hodnotit zprávy, které se jednotlivých burz týkají. Objevují se na nich totiž i klamné signály a účelová prohlášení, jež mají neznalé investory přinutit udělat obchody, na kterých nakonec vydělá někdo jiný.

"Znám několik investičních bank, které už párkrát podobné kulišárny provedly," tvrdí. "Před třemi měsíci se třeba objevila na první pohled seriózní analýza banky BNP Paribas, podle níž měla libra padnout pod euro. Lidé zpanikařili a začali se zbavovat libry. Ta samozřejmě tenhle útok ustála a rychle se vyšplhala zpátky. Pod euro se nikdy nedostala a na celé panice vydělal ten, kdo ji vyvolal. Podobné zvláštní analýzy často vypouští i Goldman Sachs."

Tomáš Mikulec se ve svém obchodování soustředí výhradně na měny. Vždy nakupuje jednu měnu vůči druhé podle toho, jaké očekává jejich vzájemné pohyby. Spekuluje třeba na růst koruny vůči dolaru, nebo naopak na pokles britské libry vůči japonskému jenu.

Běžně má současně otevřeno okolo patnácti obchodů. Intenzivně se jim věnuje už pět let. Nejčastěji sází na americký a kanadský dolar, euro, britskou libru, japonský jen, českou korunu, švýcarský frank, norskou a švédskou korunu, australský dolar a na svou nejoblíbenější měnu - polský zlotý, jejž považuje za nejstabilnější v Evropě.

"Zajímalo mě to už na vysoké škole," říká muž, který vystudoval makroekonomii na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě v Ostravě.

"Měny jsou vlastně takové akcie daného státu. Na rozdíl od firem tu jsou ale veškeré podmínky poměrně čitelné. Nejde-li o země jako Řecko, jež falšovalo své makroekonomické údaje, máte jasně daný deficit rozpočtu, veřejný dluh, export, import, HDP, prostě informace, z nichž si můžete udělat hodnověrnou analýzu. Ta vám ukáže, jak se budou měny vyvíjet. U nich většinou nevzniknou bubliny jako u akcií. Jsou jistější a čitelnější," vysvětluje Tomáš Mikulec.

Jedno úskalí ovšem obchodování s měnami má. Zatímco akcie se běžně hýbou o tři procenta denně, u měn znamená změna 0,5 procenta už velký pohyb. Aby se soukromý investor mohl spekulacemi s měnami živit jako Tomáš Mikulec, musí mít investovaný velký objem prostředků. Jemu osobně trvalo pět let, než získal takovou částku, aby se mohl bez obav postavit na vlastní nohy a živit se jenom obchodováním.

Poprvé se ke spekulacím dostal během zaměstnání ve firmě, která se specializovala na měnové poradenství. Jeho práce spočívala v tom, že radil exportérům a dovozcům, jak a kdy platit co nejvýhodněji v zahraniční měně. Tuhle práci dělá občas soukromě i dnes.

Poprvé investoval před šesti lety - vsadil na posílení české koruny vůči euru. Z tohoto obchodu získal pár tisícikorun, ale navnadilo ho to k dalším pokusům. Jeho životním obchodem pak byla sázka na americký dolar v době před pádem Lehman Brothers. Investoři se panicky zbavovali klesajícího dolaru a nakupovali euro. "Bylo jenom otázkou času, kdy pochopí, že dolar je měna, od které se v krizových okamžicích neutíká, a vrátí se k němu. Brzy skutečně dolar vyletěl zpět nahoru a moje tehdejší investice se ztrojnásobila," vzpomíná Tomáš Mikulec.

Jít proti panice a trendům, které stojí na spekulacích, se mu většinou vyplácí. I on však někdy šlápne vedle. Třeba když slovenská koruna před čtyřmi lety skokově posílila vůči euru.

"Sázel jsem na to, že musí klesnout, protože její pozice předběhla reálný vývoj slovenské ekonomiky. Potíž byla v tom, že stále posilovala. Pak přišlo rozhodnutí o přistoupení Slovenska k euru a jeho měna šla ještě výš. Počkal jsem na mírný pokles a prodal. Přišel jsem asi o sto tisíc korun. Neštvala mě ani tak ta ztráta, ale to, že už nebyla šance na reparát. Hodnota slovenské koruny byla rozhodnutím centrální banky ,navždy' zafixována."

Tři roky neúspěchů

Pětačtyřicetiletý Josef Košťál se k obchodování s cennými papíry dostal v Austrálii. Původním povoláním inženýr-stavař se v roce 1996 vypravil na nejmenší kontinent, aby se naučil anglicky. Pobyl tam dva a půl roku, živil se umýváním nádobí, roznášením letáků i jako dělník v prádelně a keramické dílně. Zároveň ale studoval jazykovku a později obchodní školu. V Sydney chodil do školy kolem burzy a fascinovalo ho, jak lidé před ní postávají a sledují pohyby akcií na velké elektronické tabuli.

"V roce 1997 přišla krize v Asii. Viděl jsem, jak padaly akcie a jak to dokázalo ovlivnit životy tisíců lidí. Třeba někteří asijští studenti v naší škole se museli sbalit a odjet domů, protože jejich rodiče přišli o hodně peněz. Chtěl jsem tomu všemu přijít na kloub," vzpomíná.

Obchodování s akciemi začal studovat už v Austrálii a potom intenzivně po návratu domů. Chodil na různé kurzy, studoval knihy a články a pomalu začal sám experimentovat s nákupem akcií. I on na počátku prodělal dost peněz.

"Nikdy nezapomenu, když jsem v roce 2004 koupil za tisíc dolarů akcie farmaceutické firmy Pfizer. Věděl jsem, že farmaceutický průmysl je nebezpečný a má velké výkyvy, ale dal jsem na doporučení z placené služby - a udělal jsem špatně. Nešlo zas až tak o velkou částku, ale jeden den jsem to koupil, a druhý den už ty akcie měly hodnotu o dvacet procent menší. Dost mě to překvapilo."

Josef Košťál se odradit nenechal, přestože se mu nedařilo skoro tři roky. Průlom, kdy začal vydělávat, nastal podle něj až v roce 2007. Tehdy se začal zabývat výhradně obchodováním s opcemi.

Opce je zjednodušeně řečeno právo k nákupu nebo prodeji například cenného papíru za předem stanovenou cenu. Protože má charakter smlouvy, její doba platnosti je omezená.

"Obchodování s opcemi vypadá na první pohled dost složitě. Můžete kupovat opce, které sází na to, že akcie stoupnou, stejně jako opce, které předpokládají, že jejich cena padne," vysvětluje.

Operace s opcemi mohou na někoho působit jako čirá spekulace bez smyslu. Proto se jim, stejně jako shortování, prý moc nevěnují ženy.

"Pár žen investorů, které umí dobře spekulovat, ovšem znám a jsem přesvědčený, že když počáteční nedůvěru k operování na burze překonají, jsou pak mnohem lepší než chlapi," tvrdí Josef Košťál.

Bývalý stavař založil s přáteli investory web optionslock.cz, kde lidem radí, jak s opcemi obchodovat. O opcích a jejich využití pro akciové investory napsal knihu. Začátečníky však zkušený investor před vstupem na burzu varuje: "Pokud se tomu nechcete věnovat skutečně hodně, zabývat se tím několik hodin denně a intenzivně studovat, tak do toho nechoďte. Proděláte."

Bez spánku

"Když jsem měl v akciích největší balík peněz, byly to docela bezesné noci. Častokrát se mi stalo, že jsem se vzbudil a sledoval na internetu aktuální dění na akciových trzích ve Spojených státech. Snažil jsem se zjistit, zda to nemůže nějakým způsobem ovlivnit situaci na české burze následující den," vzpomíná osmadvacetiletý podnikatel Martin Zajíc.

Do obchodování s akciemi se pustil v devatenácti letech při studiu na pražské Vysoké škole ekonomické. Přivedla ho k tomu knížka Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho, kterou se svým spolubydlícím na studentském privátě četli mezi skripty do školy.

Kiyosaki ve své populární knížce přibližuje nejen investování, ale především vysvětluje, jak využít příležitost. Kolegové studenti se tedy rozhodli to zkusit: každý zvlášť si otevřel účty u různých brokerů. S obchodováním začali na české burze a zůstali jí věrní dodnes.

Martin Zajíc začal investovat s penězi získanými z prodeje kancelářských potřeb, jímž si při studiu přivydělával. "Určitě jsme měli štěstí v tom, že jsme na trh vstoupili v době trvalého růstu českých akciových titulů; to bylo před nějakými sedmi lety. Člověk ve své podstatě nepotřeboval nijak velké znalosti trhu na to, aby mohl vydělat." Vlajkovými loděmi jeho obchodování byly akcie Unipetrolu a ČEZu. Na nich vydělal první peníze.

"Na Unipetrolu jsem pak nakonec i nejvíc tratil. To když se postupně během několika let vyšplhal z šedesáti korun za akcii na tři stovky a pak náhle začala jeho hodnota prudce klesat - během dvou týdnů padl na sto padesát," říká Martin Zajíc.

Obecně se mu však jeho obchodování dařilo, a tak mu po nějakém čase poskytl k zúročení své peníze i otec. "To už bylo úplně o něčem jiném, přestala to být taková sranda. Začal jsem s málem, které jsem si sám vydělal, a pořád jsem si říkal, že když přijdu o všechno, co jsem vydělal, tak se nic neděje. Když jsem ale začal spravovat i cizí, byť rodinné peníze, tak už to nebylo tak jednoduché. Samozřejmě když máte balík akcií za půl milionu a ty akcie za den porostou o pět procent, je to skvělý zisk. Horší je, když jdou dolů."

Jelikož se mu zdál český akciový trh příliš pasivní, vrhl se Martin Zajíc na rizikovější operace, a to warranty. Warranty jsou druh opcí, který vypisují velké finanční instituce. Ty se stejně jako opce odvíjejí od cen akcií, jejichž předkupní právo zaručují. Jejich pohyby jsou však rychlejší a větší. Třeba když akcie ČEZu stoupne během jednoho dne o čtyři procenta, hodnota jejich warrantu může stoupnout až o desítky procent.

"To byl život jako na houpačce. Na jednom obchodu jsem vydělal v krátké době sto tisíc, abych je pak záhy opět prodělal na jiném titulu," vzpomíná.

Po absolvování VŠE Martin Zajíc přemýšlel, zda bude v obchodování s akciemi pokračovat na plný úvazek. Nakonec se ale rozhodl většinu svých investic prodat. Za vydělané peníze založil firmu a vrhl se do podnikání. Jeho společnost dnes provozuje internetový obchod s autodoplňky.

Do akcií už investuje jenom v řádech desítek tisíc korun. "Nakonec jsem si řekl, že se nechci živit tím, že budu sedět doma u počítače a celý den sledovat dění na různých burzách světa. Jsem mladý, a tak mě víc lákalo postavit se na vlastní nohy a vybudovat něco hmatatelného - firmu, ne jen virtuální svět čísel," uzavírá Martin Zajíc.