Itálie musí škrtat. Přijde konec "chudého kláštera s bohatými mnichy"?

Italská vláda dala najevo, že spojí schválení balíku úsporných opatření s otázkou důvěry. Celkově se jedná o 24 miliard eur během let 2010 a 2011. Důvodem nejsou obavy z opozice, protože Berlusconiho kabinet disponuje velkou většinou v obou komorách parlamentu.

Ministr ekonomie Giulio Tremonti ale chce svázat ruce stále ostřejším protestům, přicházejícím z řad vládní většiny, regionálních a městských správ a v úterý i od jednoho generála, přestavitele COCER, což je jakýsi odborový orgán lidí v uniformě. Silvio Berlusconi i Tremonti dali najevo, že je možné do jisté míry provést redistribuci škrtů, ale "celkový objem úspor musí být zachován, je to v zájmu nikoliv vlády, ale Itálie“, řekl premiér.

Italské finance se nestaly terčem lavinovitých útoků mezinárodních finančních trhů, přestože Řím má největší státní dluh v celé Evropské Unii. Důvodem je, že zadlužen je stát, naopak jeho obyvatelé mají dosti malé dluhy a navíc disponují značnými úsporami. Potvrzuje se tak bonmot bývalého premiéra Giulia Andreottiho, který rád opakoval, že "Itálie je chudý klášter s bohatými mnichy“. Problém je ale v tom, že mezi "mnichy“ existují značné rozdíly. Nejde jen o propastný rozdíl mezi bohatým severem a zaostávajícím jihem. Podle odhadu sociologického ústavu ISPES 10% Italů vlastní polovinu bohatství země.

V Itálii nikdo nepopírá nutnost úsporných opatření, protestují ti, kteří jsou přesvědčeni, že oběti musejí přinášet stále oni: všeobecně všichni ti, kteří pobírají plat, od manažerů a soudců či univerzitních profesorů po úředníky a dělníky. Daňový tlak v Itálii dostoupil rekordní výše téměř 44% hrubého platu. Hrubé roční platy zaměstnanců se pohybují povětšinou mezi 12 000 a 30 000 eur ročně. A náladu zaměstnancům nezlepšily poslední informace o daňových přiznáních živnostníků a svobodných povolání.

Italští kadeřníci musejí přežít s ani ne 1000 eur měsíčně, řezníkům se daří trochu lépe - během roku si vydělají 16000 eur. Jsou na tom ostatně lépe než chudáci zlatníci, kteří v průměru přiznávají 14.300 eur ročně. Překvapí i zjištění, že majitel restaurace si určitě vydělává méně než jeho číšníci či kuchaři, protože v průměru přiznává stejnou částku jako zlatníci. Totéž platí o taxikářích a květinářkách, zatímco obchodníci se starožitnostmi jsou na tom bídně jako kadeřníci.

Italský tisk si klade otázku, jak dokážou přežít majitelé sportovních zařízení, kteří si vydělávají v průměru 4800 eur ročně a kteří určitě závidějí majitelům pohřebních ústavů, kteří to dotáhli na 32000. Nejbohatší jsou notáři: přiznávají 327.000. Jinými slovy: v Itálii existuje nevyřešený problém obrovského daňového úniku. Bez něj by italská státní pokladna měla mnohem méně problémů. Neschopnost? Pochybuji. Většina jihoitalských domácností neplatí televizní poplatky. V italském parlamentu již léta leží návrh, aby jako v ČR poplatky byly spojeny se smlouvou o dodávce elektrického proudu. A na program jednání se nedostane ani letos.