Dluh

 

70

 miliard korun letos Česko zaplatí za své dluhy.

 

Bez škrtů to nepůjde. Taková je mantra současného politického dění, na kterou jako na železnou hradbu narazily i odbory během masové demonstrace minulý týden. Státní zaměstnanci se musejí propouštět, školy musejí šetřit, věda by se raději měla dělat zadarmo, a pokud se to všechno nepodaří, skončíme jako Řecko.

Není divu, že si jen málokdo všiml zprávy anglické investiční banky Barclays. Podle ní totiž Česká republika patří mezi deset ekonomicky nejstabilnějších zemí na světě. Tedy, že by to nakonec s řeckou hrozbou nebylo až tak horké?

Není to lehké

"Výsledek by byl ještě před patnácti lety velkým šokem pro většinu lidí, dnes už by ale pravděpodobně tak velkým překvapením nebyl," zhodnotil komentátor, který v britském týdeníku The Economist vystupuje pod jménem Buttonwood a který o zprávě investiční banky referoval jako první. Česko je podle ní konkrétně osmou nejstabilnější zemí na světě a druhou v Evropě, hned po Německu.

S podobnými žebříčky globálních společností, jako je ten od Barclays, to samozřejmě není vždycky lehké. Velké finanční domy se těžko shodují i na tom, jestli už je to nejhorší z finanční krize za námi, nebo nás to teprve čeká. V této souvislosti je dobré připomenout předpovědi typu "ropa za 200 dolarů do konce roku".

Zpráva se však zdá být postavena na poměrně spolehlivé metodice. Bohužel nebyla veřejně publikována, a tak je možné spoléhat se jen na informace z týdeníku The Economist. Jmenovitě porovnávala solventnost jednotlivých států, jejich fiskální potřeby, závislost na vnějším prostředí, sílu finančního sektoru a institucionální strukturu.

Navíc o pevných kramflecích české ekonomiky vypovídají i další čísla.

Půjčujeme si levně

Jedním z hlavních argumentů pro razantní rozpočtové škrty, který původně pochází už od ministra financí úřednické vlády Eduarda Janoty, je hrozba, že investoři financující český státní dluh by vládě v budoucnu nemuseli chtít půjčit. V tom případě by značně vzrostly úroky ze státních dluhopisů a financování vládního dluhu by bylo náročnější.

Investoři, kteří financují český státní dluh, však tuzemskému hospodářství věří. Za dluhopisy s desetiletou splatností jsou ochotni chtít velmi malý úrok 3,4 procenta. Peníze si tak český stát půjčuje zaručeně nejlevněji ze všech zemí ve středoevropském prostoru.

Mnohem hůř jsou na tom Španělsko nebo Portugalsko, nemluvě o Řecku, které za každý dluhopis zaplatí navíc jedenáct procent.

Hladoví investoři

"Vzhledem k tomu, že ratingové agentury nám změnily výhled na pozitivní a pravděpodobně nám v příštím roce zvýší rating, jsou na tom veřejné finance relativně dobře. Takže nám rozhodně nehrozí situace jako v Řecku," říká Pavel Mertlík, ekonom z Institutu ekonomických studií a zároveň bývalý ministr financí Zemanovy vlády.

Také Mertlík upozorňuje na fakt, že investoři stále hodnotí českou ekonomiku jako stabilní. To mimo jiné ukázal obrovský zájem, který měli koncem letošního srpna při poslední emisi dluhopisů. Vláda si tehdy chtěla půjčit osm miliard (jako obvykle skrze elektronickou aukci), ovšem kupci dohromady projevili zájem o více než dvojnásobek.

"Pokud by se takto prodávaly dluhopisy dál, stát by ročně ušetřil kolem deseti miliard," řekl HN hlavní ekonom Patria Finance David Marek.

Některá čísla jsou ale jsou smutnou realitou, jako současný vládní deficit (195 miliard za loňský rok) nebo celková úroveň zadlužení (letos zřejmě 45 procent HDP, ve srovnání s 30 procenty před začátkem krize). Česko za své dluhy letos zaplatí 70 miliard korun, což je třetí největší položka rozpočtu.

"Ty hrozby možná nejsou tak velké, ale to neznamená, že se s tím nemusí nic dělat. Něco se dělat musí a cíl vlády mít vyrovnané veřejné finance v roce 2016 je poměrně realistický a zároveň dobře dávkovaný. Na straně druhé je otázka, jakou cestou se to dělá. Ty škrty budou mít hospodářský dopad snížení růstu HDP o 0,8 procenta," vysvětluje Mertlík.

Skutečná hrozba

Pokles růstu by nemusel být sám o sobě až takový problém. V minulých letech jsme se na rostoucím HDP namlsali až hanba. Problém ovšem je, že tato poměrně drobná překážka přichází ve chvíli globální ekonomické přestávky.

Oživení nyní dochází dech, a to se v kombinaci s tvrdou rozpočtovou disciplínou projeví velmi nepříjemným způsobem.

Návrh na státní rozpočet na příští rok navíc obsahuje několik podivných rozporů. Na jedné straně vláda přiškrcuje ekonomiku, na straně druhé ovšem předpokládá dvouprocentní růst spotřeby obyvatelstva. Vize, že lidé budou v době snižování platů ještě radostněji utrácet v obchodech, se zdá být přinejlepším z říše snů.

Co tedy dělat? Zdá se být poněkud absurdní, jak vládní politici odmítají zvyšovat daně. Možná jde jen o předvolební embargo, nicméně dosavadní neochota podívat se pořádně na příjmovou stránku rozpočtu se zdá být až ideologicky natvrdlá.

Podle srovnávacích dat organizace OECD má Česká republika jedno z nejmenších zdanění osobního příjmu ze všech vyspělých zemí.

Nebereme-li v ohledu příspěvky na zdravotně-sociální pojištění (ze kterých většinu platí zaměstnavatel a které jsou otázkou mnohem komplexnějších reforem), v poměru k HDP jsou to jen čtyři procenta. Pro srovnání, například v Německu je to necelých deset.

V kontrastu s tím tedy působí některé škrty dost nelogicky. "Například zastavení investic do infrastruktury je další velmi sporná věc. K takovému kroku se sahá až jako k poslednímu zoufalství. Ty stavby se budou muset zakonzervovat, a to bude stát další náklady, nemluvě o celkovém vlivu na ekonomiku," upozorňuje Mertlík.

Současný rozpočtový fetišismus, který v Česku můžeme sledovat napříč všemi vrstvami společnosti, se nyní děje téměř ve všech evropských zemích.

Související