Paul Krugman: Může se Evropa zachránit?

Je cosi zvláštně případného na faktu, že současná evropská krize začala v Řecku. Evropské nesnáze totiž vykazují všechny aspekty klasické řecké tragédie, v níž muže vznešeného charakteru zničí osudová chyba v podobě vlastní pýchy.

Ještě nedávno mohli Evropané tvrdit, že současná hospodářská krize ve skutečnosti demonstruje výhody jejich hospodářského a sociálního modelu. Ve velké části Evropy pomohla pravidla upravující propouštění zaměstnanců omezit ztráty pracovních míst, přičemž silné sociální programy zajistily, že si i nezaměstnaní udrželi zdravotní péči a pobírali základní příjem. Přesto je Evropa v hluboké krizi - její největší úspěch a pýcha, jednotná měna, je dnes totiž v ohrožení. Ba co hůř, stále více vypadá jako past.

Vytvoření eura mělo být nejnádhernějším okamžikem ve velkolepém a vznešeném podniku: v několik generací trvajícím úsilí přinést na kontinent, dříve zmítaný častými válkami, mír, demokracii a společnou prosperitu. Architekti eura, unesení vzletností a romantikou svého projektu, se však rozhodli ignorovat přízemní obtíže, na něž musela společná měna zákonitě narazit. Výsledkem je tragédie nejen pro Evropu, ale i pro svět, jemuž je Evropa stěžejním vzorem. Jak se to stalo?

Výhody jednotné evropské měny byly zřejmé. Když jste přijeli do jiné země, už jste nemuseli měnit peníze, dovozci a vývozci ztratili kurzovou nejistotu. Společná měna měla navíc posílit pocit evropské jednoty.

Na druhé straně znamená vytvoření měnové unie nutnost obětovat flexibilitu. Nakolik závažná je tato ztráta? Zkusíme to demonstrovat na dvou vyspělých zemích s podobně velkou ekonomikou.

Eurozóna versus zóna dolaru

Pomineme-li podnebí, ráz krajiny a historii, mají Irsko a americký stát Nevada hodně společného. Jde o malé ekonomiky, které jsou velice závislé na prodeji zboží a služeb sousedům. Obě země s chlubily v minulém desetiletí hospodářským boomem. V obou se vytvořila obrovská bublina na trhu s nemovitostmi, která pak bolestivě praskla. Obě dnes trpí zhruba čtrnáctiprocentní nezaměstnaností. A obě jsou členy větší měnové unie: Irsko eurozóny, Nevada dolarové zóny. Situace Nevady je však mnohem méně zoufalá.

Hospodářský pokles zasáhl mimořádně silně rozpočty obou států. Značná část výdajů, na nichž jsou obyvatelé Nevady závislí, se však nečerpá ze státních, nýbrž z federálních programů. Kromě toho se Nevada na rozdíl od Irska nemusí obávat nákladů na sanace bank - nikoliv proto, že se stát velkým ztrátám z půjček vyhnul, nýbrž proto, že tyto ztráty pokryje většinou Washington.

Víme, že Amerika má měnovou unii, která funguje, a víme, proč funguje: protože se kryje se státem - se státem s výraznou centrální vládou, společným jazykem a sdílenou kulturou. Evropa žádný z těchto atributů nemá, následkem čehož byly vyhlídky jednotné měny od počátku pochybné.

Euroforie, eurokrize

Zavedení eura v roce 2002 vyvolalo novou sebedůvěru, a to zejména v těch evropských zemích, jež byly historicky pokládány za investičně rizikové. Teprve později vyšlo najevo, že toto vzedmutí je i návnadou uvnitř nebezpečné pasti.

Nejkřiklavějším příkladem bylo Řecko s dlouhou historií insolvence a vysokých inflačních vln. Až do konce 90. let kupovali investoři dluhopisy vydané řeckou vládou pouze tehdy, když nesly daleko vyšší úrok než třeba bezpečnější dluhopisy německé. Když se však přiblížil debut eura, riziko řeckých dluhopisů odpadlo. Řecký dluh, předpokládalo se, bude koneckonců již brzy vůči rizikům inflace imunní: Evropská centrální banka na to dohlédne.

Zhruba do roku 2005 se veškeré obavy z fiskálních nesnází určité země prakticky vytratily z evropské scény. Úrokové sazby se napříč Evropou sbližovaly a vlády problémových zemí si tak docela předvídatelně začaly za levnější úroky překotně půjčovat více, než dokázaly splácet. A pak bublina praskla.

Stále se o globální krizi z roku 2008 hovoří jako o něčem, co se upeklo v Americe. Evropa si však zaslouží stejné pokárání. V Řecku je tento příběh jasný: v letech snadného půjčování nahromadila tamní vláda obrovský dluh - větší, než přiznávala. Když se v roce 2009 vláda změnila, vyšly účetní triky najevo. Investoři se pochopitelně dali na úprk.

Ještě lepším příkladem je Španělsko - tato zdaleka největší ekonomika postižená krizí. Ještě před několika lety mělo vyrovnaný rozpočet a veřejný dluh v poměru k hrubému domácímu produktu dvakrát nižší než Německo. Totéž platí i o Irsku. Co se tedy stalo?

Zaprvé, krize měla osudový fiskální dopad. Ve Španělsku a Irsku se propadly příjmy státu a s prudkým zvýšením nezaměstnanosti se zvýšily i náklady na výplatu dávek. Kvůli tomu se obě země dostaly z rozpočtových přebytků v předvečer krize k obrovským schodkům o rok později.

A pak jsou zde náklady na finanční očistu. Ty byly obzvláště ohromující v Irsku, kde se banky v letech konjunktury utrhly z řetězu. Když bublina splaskla, ocitla se jejich solventnost okamžitě v podezření. Irská vláda se ve snaze odvrátit masivní run za všechny bankovní dluhy zaručila - tím se jimi sama obtěžkala a vyvolala pochyby o vlastní solventnosti. Velké španělské banky byly ve srovnání s Irskem dobře regulované, avšak panovala a stále panuje obrovská nervozita ohledně stavu menších záložen a rovněž obavy, kolik peněz na jejich záchranu bude muset vláda vynaložit.

Zhruba během minulého roku spadly nejprve Řecko a poté i Irsko do začarovaného finančního kruhu: jak potenciální věřitelé ztráceli důvěru, úrokové sazby, které tyto země musely platit, se zvyšovaly, což podkopalo vyhlídky do budoucna a vedlo k další ztrátě důvěry a dalšímu růstu úroků. Silnější evropské státy zabránily bezprostřednímu zhroucení pouze tím, že poskytly Řecku a Irsku nouzové úvěrové linky a nechaly je prozatím obcházet soukromé trhy.

Argentinské déja vu

Někteří ekonomové včetně mě mají při pohledu na evropské nesnáze pocit, že tento film už někde viděli - před deseti lety v Argentině. S tím rozdílem, že se Argentina nikdy své měny nevzdala, avšak v roce 1991 udělala dobrý tah: pevně navázala svou měnu na americký dolar. Peso tak kryly dolarové rezervy. Ve většině 90. let přišla odměna v podobně nižších úroků a značného přílivu zahraničního kapitálu.

Nakonec však země zabředla do trvalé recese a ztratila důvěru investorů. Na počátku roku 2002 se po rozvášněných demonstracích a runu na banky celý systém rozpadl. Vazba mezi pesem a dolarem se zpřetrhala a peso prudce kleslo. Argentina mezitím vyhlásila státní bankrot a nakonec zaplatila za každý dolar jen asi 35 centů. Těžko se vyhnout podezření, že se něco podobného může chystat v jedné či více problémových evropských ekonomikách.

Evropská krize má čtyři možnosti vývoje:

Přetrpění krize

Sužované evropské ekonomiky by mohly věřitele upokojit tím, že projeví dostatečnou ochotu přetrpět nelehké období, a tím se vyhnout státnímu bankrotu nebo devalvaci. Vzornými žáky jsou v tomto ohledu pobaltské státy: Estonsko, Litva a Lotyšsko. Ty byly a jsou ochotny podstoupit velmi tvrdá fiskální úsporná opatření doprovázená postupným poklesem mezd v naději, že se jim tak časem podaří obnovit konkurenceschopnost - tomu se říká "vnitřní devalvace".

Restrukturalizace dluhu

Investoři neočekávají, že Řecko a Irsko plně splatí své dluhy. Očekávají nějakou formu jejich restrukturalizace, ačkoliv by to v žádném případě neukončilo potíže problémových ekonomik. I kdyby například řecká vláda neuznala žádný dluh, stejně by musela seškrtat výdaje a zvýšit daně, aby vyrovnala rozpočet. Restrukturalizace dluhu by však mohla protrhnout začarovaný kruh klesající důvěry a rostoucích úrokových nákladů, což by potenciálně učinilo z vnitřní devalvace realizovatelnou, byť brutální strategii.

Argentina se vším všudy

Argentina nevyhlásila pouze neschopnost splácet zahraniční dluh, opustila také vazbu na dolar, což umožnilo pád hodnoty pesa o více než dvě třetiny. To zabralo - od roku 2003 zažívala rychlý hospodářský vzestup tažený exportem.

Země eurozóny by ale musely nejprve překonat velkou překážku - že už nemají vlastní měnu. Jak uvedl Barry Eichengreen z Kalifornské univerzity, každá země eurozóny, která by jen naznačily odchod od eura, by vyvolala zničující run na své banky.

Jenže i navázání argentinské měny na dolar v poměru 1:1 mělo být nezvratné, až teprve run na banky přinutil vládu omezit výběry. Jakmile se to stalo, bylo možné devalvovat peso bez rizika druhého runu. Nic podobného se v Evropě zatím nechystá. Rozhodně to však není nemožné, zvláště ve chvíli, kdy bude bolest z drastických úsporných programů přetrvávat.

Oživený europeismus

Počátkem prosince vyvoIali lucemburský premiér Jean-Claude Juncker a italský ministr financí Giulio Tremonti bouři, když navrhli vytvoření "E-bondů", které by vydávala nějaká evropská dluhová agentura. Protože by za tyto bondy ručila Evropská unie jako celek, dostaly by problémové ekonomiky šanci, jak se vyhnout začarovanému kruhu upadající důvěry a rostoucích úroků z dluhopisů. Na druhé straně by se však problém přesunul i na méně problémové země - tuto námitku promptně vznesli rozlícení němečtí představitelé. Němci neoblomně trvají na tom, že se z Evropy nesmí stát "transferová unie", v níž silnější vlády a státy poskytují pomoc slabším.

Jak ovšem ukazuje srovnání Irska s Nevadou, Spojené státy fungují jako měnová unie do značné míry právě díky tomu, že jsou zároveň transferovou unií. A lze si jen těžko představit, jak by euro mohlo fungovat bez toho, že Evropa najde cestu, jak dosáhnout něčeho podobného.

Krach eura by znamenal možná definitivní ránu nadějím na skutečnou evropskou federaci. Dopustí to silné evropské státy? Anebo přijmou odpovědnost a možná i náklady spojené s rolí dohlížitelů na vlastní sousedy? Na odpověď čeká celý svět.

/Autor je komentátorem deníku The New York Times a nositelem Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008./
The New York Times Syndicate, 2009

Paul Krugman, Kresba: Václav Teichmann