Normalizace čínské ekonomiky, aneb hledání rovnováhy této asijské velmoci

Na první pohled by se zdálo, že vyšší CPI inflace v Číně znamená vyšší reálné posílení renminbi, než by naznačovalo jeho nominální posílení.

Z Pekingu i z USA se ozývají názory, že kombinace nominálního posílení renminbi a vyšší čínská inflace znamenají, že renminbi reálně posiluje o 9 % ročně. Pokud by pak tato měna byla podhodnocena řekněme o 25 %, za tři roky by se kurz nacházel na fundamentální hodnotě.

Tato analýza se ale v mnoha ohledech mýlí. Předně předpokládá, že v oněch třech letech nedojde ke změně v růstu produktivity. Protože je růst čínské produktivity rychlejší než v USA, i za tři roky bude renminbi podhodnocené a to o kumulativní rozdíl mezi růstem produktivity.

Důležitější je ale to, že skutečný význam nemá celková inflace, ale rozdíl v růstu cen vstupů vstupujících do sektoru obchodovatelného zboží. Většina růstu CPI v Číně pochází ze strany růstu cen potravin, růst cen zmiňovaných vstupů je malý. Podobně tomu bude v USA. Rozdíl ve velikosti inflace v obou zemích tak můžeme při odhadu reálného posílení renminbi v podstatě ignorovat.

Pokud přidáme vliv produktivity, reálné posílení renminbi bylo během posledních 12 měsíců pravděpodobně minimální, možná dokonce došlo k jeho oslabení. To k posunu k nové rovnováze čínské ekonomiky nepřispívá.