Vloni proběhnul v 31 evropských státech včetně České republiky unikátní výzkum mapující, co zaměstnance nejvíc stresuje a trápí (výzkum agentury ESENER, http://osha.europa.eu/en). Ukázalo se, že v Evropě jsou lidé nejvíc nervózní z nedostatku času a časového presu v práci. U nás čas nikoho zase až tolik netrápí (jsme asi v polovině žebříčku), ale většina (65 %) je zoufalá z komunikace mezi vedoucími pracovníky a zaměstnanci. Další prvenství jsme utržili za trable způsobené špatnou spoluprací mezi zaměstnanci - na to si stěžovali zhruba dva ze tří dotazovaných.
DŮLEŽITÁ, ALE OPOMÍJENÁ
Pokud se zeptáte vedoucích pracovníků, dozvíte se, že považují komunikaci za důležitou a stěžejní pro svou práci. To je potěšující. Přitom se jí nevěnují - a proč? Většinou uvádějí jako základní překážku v komunikaci nedostatek času. Možná si uvědomují, že nedostatek informací, chybějící diskuse a objasňování vede k demotivaci, snižování pracovních výkonů a poté i k fluktuaci, ale prostě na to nemají čas (i když je nedostatek času podle průzkumů tolik nestresuje).
Důvodem podceňování komunikace je často také nerespektování zaměstnanců jako partnerů. Vedení se soustředí na vnější komunikaci a zapomíná komunikovat se zaměstnanci, což je neméně důležité. Dost častá je situace, kdy vedení neví a ani se nezajímá o to, co chtějí a potřebují zaměstnanci vědět. Firma nebo úřad zaměřují svou komunikační strategii na pouhé sdělování těch informací, které považují sami manažeři za důležité a dostatečné. Setkali jsme se i s tím, že společnost nebo úřad zavádí novou službu, ale vůbec se nezabývá tím, že je třeba v předstihu informovat i zaměstnance, proškolit je či se dokonce zeptat na jejich názor. Důvodem je často také neznalost rozsáhlé problematiky interní komunikace.
KOMUNIKACE JE OBOUSMĚRNÁ
Jestli je komunikace dostatečná a funkční, se vedení organizace dozvídá (nebo by se dozvídat mohlo) průběžně díky zpětné vazbě. Ta je nedílnou součástí komunikace ve všech oblastech a jedině prostřednictvím ní může řešit aktuální i potenciální problémy ještě dříve, než vyústí ve špatné výsledky.
Pokud označují vedoucí pracovníci za hlavní problém v interní komunikaci nedostatek času, nelze než konstatovat, že tento argument zastírá malou důležitost, kterou této části řízení přikládají. Interní komunikace obecně není prioritní záležitostí vedení. Tedy zdánlivě rozdílné hlavní překážky v komunikaci, označované zaměstnanci a manažery, ve skutečnosti vycházejí ze stejné podstaty: nemáme čas = teď to nechceme řešit.
KOMUNIKACÍ PROTI PASIVITĚ
K čemu to všechno vede? Kromě stresu je to apatie, neangažovanost a kruh nezájmu se uzavírá. Podle analýz prestižního amerického Gallupova ústavu tráví 60 % zaměstnanců svůj čas prací, ale neangažují se, nechávají všechno plynout bez většího zájmu. Dalších 20 % zaměstnanců je podle průzkumu v práci nešťastných, a tudíž totálně pasivních. Je odstrašující, že organizace jedou jen na 20 % svých reálných možností. Jak se potom taková pasivita projevuje?
Lidé začínají přesně dodržovat pracovní dobu, nikdy nezůstanou déle.
Nové úkoly přijímají s nevolí.
Výrazně častěji si zařizují »něco mimo práci«.
Přestanou se vyjadřovat k dění v organizaci.
Už nechtějí nic řešit ani zlepšovat.
Instrukce přijímají jen pasivně.
Úkoly plní bez jakékoli další iniciativy.
Ruku na srdce, kdo může říci, že u něj v práci to tak není? Co s tím dělat? Zlepšení přinese už jen to, že si uvědomíme, že tady nějací zaměstnanci jsou, že bychom se jich měli ptát a pracovat s nimi. Interní komunikace stojí na vedoucích pracovnících. Je tu řada úskalí a faktorů, na které je třeba myslet, ale i množství komunikačních kanálů a nástrojů a každý z nás jich dá dohromady jistě pěknou řádku.
JANA HOLÁ
TOMÁŠ POUCHA
Institut interní komunikace
Jana Holá a Tomáš Poucha varují před podceňováním komunikace se zaměstnanci, což by je mohlo až demotivovat.
FOTO: ARCHIV
