Basilejští "skřítci". K nákupům rizikových dluhopisů vedla banky globální regulace

 Vina za to, že evropské banky hromadily rizikové státní dluhopisy, padá na hlavu globálního systému bankovní regulace.

Mezinárodní výbor pro tvorbu regulačních pravidel pro velké banky ve švýcarské Basileji svými unifikovanými kapitálovými požadavky zásadně přispěl ke vzniku "bubliny" státních dluhopisů, stejně jako o několik let dříve jeho pravidla podnítila americké i evropské banky k hromadění krajně rizikových hypotečních cenných papírů.

Napsal to dnes list The Wall Street Journal (WSJ).

Basilejská pravidla nutí banky k nákupům vládních obligací celá léta, protože dluhopisy v domácí měně regulace považuje za aktiva s nulovým rizikem, proti nimž banky, na rozdíl od běžných firemních úvěrů, nemusí odkládat žádné kapitálové rezervy. To platí jak pro dosavadní pravidla, tak pro nově vzniklý systémy zvaný "Basilej III".

Basilejští regulátoři nulové riziko vládních dluhopisů odůvodňují podle WSJ tím, že vlády mohou vždy vybrat více na daních nebo si v krajním případě jednoduše natisknout peníze, aby své dluhy splatily alespoň v nominální hodnotě. Regulace tedy předpokládá, že země, které vydává dluhopisy ve své měně, se nebude muset nikdy uchýlit k vyhlášení platební neschopnosti, i kdyby musela tisknout peníze a vyvolat tím vysokou inflaci.

Stádní efekt

Basilejští "skřítkové" mají podle WSJ pravdu do chvíle, než si uvědomíme, že pro země jako Řecko nebo Itálie tento předpoklad vzhledem ke zcela nezávislé Evropské centrální bance neplatí. I bez toho ale globální unifikovaná pravidla vytvářejí systémové riziko, protože nutí velké banky, aby držely tentýž druh aktiv.

Tím roste pravděpodobnost, že když se jedna z nich ocitne v potížích, spadnou do nich i ostatní. Jednotná globální pravidla vedou k unifikovanému rozprostření aktiv a kvůli tomu se z jednotlivých bank v době krize stává jedno velké splašené stádo.

Globální pravidla svou likvidací principu diverzifikace aktiv výrazně přispěla i ke globální finanční krizi let 2007-09, kterou politici a komentátoři běžně vysvětlují pouze rizikovými praktikami finančních institucí. Globální pravidla určovala, aby banky proti cenným papírům krytým hypotékami zvyšovaly kapitál v poměru 1,6 procenta ve srovnání se čtyřmi procenty proti běžným hypotékám a s osmi procenty proti firemním úvěrům.

Po vzoru hypoteční krize

Hromadné nakupování hypotečních aktiv tak nebylo projevem rizikového chování, naopak bylo výrazem snahy získat "bezpečná" a přitom výnosná aktiva, která téměř nevyžadují zvyšování kapitálu. "To vysvětluje, proč dříve ospalé banky v Düsseldorfu nahromadily během bubliny na americkém realitním trhu tolik těchto papírů a v nastalé panice ztratily miliardy," píše list.

Nyní se totéž a ze stejných důvodů děje se státními dluhopisy. Suše to podle WSJ vysvětlil bývalý předseda správní rady Commerzbank Achim Kassow: "Regulační pobídky plynoucí z nulového ohodnocení rizika jsou zjevné: banky v členských zemích to povzbuzuje k umístění jejich nejlikvidnějších aktiv do nejhorších možných vládních dluhopisů, jimiž si maximalizují výnos při nulovém regulačním požadavku na kapitálovou přiměřenost."

WSJ informuje, že autoři nové sady basilejských pravidel nyní přehodnocují pravidla, která v podstatě po bankách vyžadují, aby držely vysoké podíly státních dluhopisů. Bohužel se to podle listu týká jen nových požadavků na zvýšenou likviditu, která má z 60 procent sestávat z "nejkvalitnějších a vysoce likvidních aktiv jako například, věřte nebo ne, státních dluhopisů".