EKONOM: Mladá návrhářka o vlastním butiku nesní. Stačí ji šlapající e-shop

Před rokem založila firmu se svým otcem, místo vlastního obchodu se však rozhodli pro e-shop. Je vůbec možné na webu prodávat módu? "Ale ano, sama jsem překvapená, jak dobře to funguje," říká. "První nákup je většinou něco menšího. Ale když se lidi přesvědčí, že jim to dojde hezky zabalené a v dobré kvalitě, tak se pak vracejí. A kupují klidně i šaty." Příjmy měsíc od měsíce rostou, byť, jak říká, "na uživení to zatím není". Ale doufá, že brzy bude.

Minaříková studovala po gymnáziu tři roky design na textilní fakultě liberecké techniky, půl roku strávila na škole v Istanbulu. "Když jsem viděla, jak vysoká tam je úroveň, tak jsem se rozhodla, že v Česku už dál studovat nebudu." Sice ještě podala přihlášku na magisterské studium na pražské VŠUP, ale prý byla nakonec ráda, že ji nevzali. "Rok jsem byla na praxi u jedné belgické návrhářky, v podstatě zadarmo jsem pro ni šila. To byla vynikající zkušenost," říká.

Chtěla by, aby v Česku fungoval módní byznys podobně jako ve světě. To znamená, že návrháři vymyslí téma nové kolekce, vyrazí na nákup látek, po půl roce kolekci představí na "fashion weeku", získají objednávky, a za další půlrok se věci objeví v obchodech. "Tohle dělá u nás minimum návrhářů. Obchody s módou nakupují jen do komise, všechno riziko nesou návrháři. Přitom mají obchody vysoké marže, kolem 50 procent. A když vaše věci neprodají, tak vám je zmuchlané a špinavé za půl roku vrátí."

Právě proto se rozhodla oslovit zákaznice přes e-shop. Samozřejmě má i malý showroom, který je zároveň dílnou, kde si lidé mohou šaty vyzkoušet, případně si již zakoupené nechat bezplatně upravit. "Je to pro mě šance potkat své zákaznice, vidět jejich reakce. Je to bezvadná zpětná vazba."

Před rokem se vdala, její manžel je experimentální fyzik. Když má čas, pomáhá jí s firmou, například s ní jezdí na veletrhy či nákupní akce. Pomáhá s komunikací. Není manželství módní návrhářky a experimentálního fyzika příliš mimo realitu? "Trochu ano," přiznává s úsměvem. "Ale asi ještě horší by bylo, kdyby byl teoretický fyzik a já dělala volnou tvorbu. Takhle nepraktičtí zas nejsme."

Proč se vůbec pouštěla do podnikání na přeplněném a navíc ne zcela funkčním českém trhu? "Chci se odlišit tím, že budu ty věci dělat trochu jinak. Například odmítám nakupovat látky v Číně, šít v Asii. Takže kupuju jen evropský materiál a šijeme výhradně v Česku," říká. Proč? "Jsem idealistka, takže je to, řekněme, z morálních důvodů. Podmínky v čínských továrnách jsou hrozné, pracuje se tam s nebezpečnými chemikáliemi, navíc běžně zaměstnávají děti," říká.

To ovšem zároveň znamená, že cenami nemůže konkurovat velkým obchodním řetězcům. "Můj sen je, aby v módě nastala podobná obroda, jakou teď vidíme v jídle. Aby lidi přestali hledět na nejnižší cenu, ale vybírali si produkty od kvalitních, pokud možno lokálních výrobců," říká.

A nějaký menší, splnitelnější sen? Třeba aby ve městě na ulici potkala někoho ve svých šatech? "To se mi ještě nestalo. A máte pravdu, bylo by to asi hezké," říká.