Ani v padesáti letech není pozdě na změnu vašeho profesního života

Stanislav Sýkora se vypracoval od vývojáře malé firmy na generálního ředitele velké firmy Asseco Solutions. Když ji opouštěl, měla 350 zaměstnanců a obrat přes 400 milionů korun. V roce 2010 se Sýkora stal Manažerem roku v odvětví Zpracování dat a softwarové služby.

V mládí dělal vrcholově judo a byl tvrdohlavý, což život lehce obrousil. V práci manažera mu hodně pomohlo pochopení principů emoční inteligence. O tom, že v životě dostáváme právě ty lekce, které potřebujeme, byl náš rozhovor.

„Firma bude tak úspěšná, jaké lidi si do firmy pustíte,“ je krédo Stanislava Sýkory, bývalého zkušeného personalisty a později generálního ředitele v Asseco Solutions. Jeho příběh začíná od vývojáře v malé firmě s kamarády, kterou později koupila větší firma. A Sýkora ji nakonec pět let vedl jako generální ředitel do února roku 2013. V tomto roce se završila akvizice a úspěšné začlenění tří firem do struktur Asseco Solutions v Česku a on ve své pozici skončil kvůli integraci české a slovenské části společnosti a také proto, že měl jiný pohled na řízení firmy než jeho přímý nadřízený.

„Změna byla logickým vyústěním, protože jsem byl v původní firmě dlouho, a to dvacet dva let,“ konstatuje Sýkora. „Přestože jsem se každé tři roky někam posunul a pořád jsem se učil nové věci, nebylo v posledních letech už kam pokračovat. Z rostoucí pružné firmy společnost dozrála do určité velikosti, stala se korporací, kde už to pro mě nebylo to, co bych chtěl. Logickým pokračováním bylo odejít z té firmy pryč.“

Odlišnosti manažerské a podnikatelské kariéry

Ptám se, zda není lepší investovat životní energii do vlastní firmy. „V průběhu všech těch let jsem zabředl do zajímavé práce a měl jsem tu firmu jako svoji,“ říká Sýkora.

„Ale nelituji toho, protože ta práce mě bavila. Na druhou stranu, jistě, člověk chce mít něco vlastního, o čem si bude rozhodovat sám. Samozřejmě, když přijdou noví majitelé, tak se může manévrovací prostor pro manažera hodně zúžit. V pozici, ve které jsem byl, je jedno, jestli je člověk majitel, nebo ne, pokud je filozoficky sžitý se smyslem byznysu majitelů. Pokud se s ním shodujete, není potřeba být majitel a je potřeba být ve vzájemné symbióze. Ve chvíli, kdy majitelé mají odlišný pohled na filozofii podnikání, tak je to trápení, což také v určité chvíli nastalo,“ hodnotí konec své zaměstnanecké dráhy Sýkora.

V padesáti letech tak začíná novou kapitolu svého profesního života. Založil s dvojicí spolupracovníků firmu a působí jako poradce pro firmy a jejich majitele. Opustit manažerskou dráhu a začít podnikat je nová zkušenost, která může „bojovníka“ typu Sýkory opět posunout na „nové hřiště“. Ostatně v takové situaci se budou jeho generační vrstevníci ocitat stále častěji, ať už dobrovolně, nebo z donucení. V tom se Sýkorovi hodí jeho sportovní mentalita okořeněná bohatou životní zkušeností.

Minimální úsilí a maximální výkon

Tak by se daly shrnout základní ingredience, které používá při jednání v byznysu. Zapátráte-li v jeho životě, zjistíte, že v mládí dělal vrcholově judo. Za bojovými sporty je vždy skrytá nějaká filozofie a judo znamená „jemnou cestu“. Dvě základní hesla tohoto sportu jsou: minimální úsilí – maximální účinnost.

První princip znamená využívat co nejúčinněji svou sílu a umožňuje porazit i fyzicky silnějšího soupeře. Druhý princip učí vzájemnému respektu mezi lidmi. Stanislav Sýkora se sice rozhoduje rychle, ale umí i pozorovat a soustředěně naslouchat. Stejně jako kdysi v judu, postupně musel měnit strategii a styl vedení lidí, aby to odpovídalo stupni rozvoje firmy a zralosti týmu v určité etapě jeho života.

„Zažil jsem růst firmy z malé do velké, kdy z firmy o deseti lidech vyrostla na 350 lidí. Tím se mění kultura i postupy ve firmě. Zažil jsem dobu, kdy jsme byli koupeni, zažil jsem v roce 2013 situaci, kdy jsme sami kupovali firmy a integrovali je do našich struktur, což byla zajímavá činnost. Přichází k vám jiná firma, která něčeho dosáhla, koupíte si ji z nějakých důvodů a chcete realizovat nějaké cíle.

A zároveň chcete nově příchozím lidem zachovat to, aby se jim v té firmě stále pracovalo dobře, aby svou kulturu mohli rozvíjet a obohatili život naší firmy něčím novým, s čím přišli, a zároveň si uchovali svoji hodnotu,“ vysvětluje Sýkora, který teď předává zkušenosti dalším firmám.

„Chci se zaměřit na středně velké firmy, kde majitelé docházejí do situace, kdy už nechtějí být generálními řediteli a majiteli v jedné osobě. A tady jim můžeme pomoci vychovat management, nastavit obchod, firemní kulturu. V tom máme největší sílu. Jinak pomáháme i start-upům, které nám ale spíše přihrál život,“ říká Sýkora.

„Tím, že jsme v Asseco Solutions prodávali informační systémy, tak jsme přicházeli do kontaktu s rozmanitým typem firem. Pro mě není problém mluvit s firmou, která prodává auta nebo se zabývá výrobou nebo organizuje školky a příměstské tábory. Vždy jde o nějaké prvky „stavebnice“, o nějaký obchodní model, což je pro mě poměrně snadné,“ konstatuje Sýkora.

Nic není zadarmo a úspěch stojí úsilí

„Na žíněnce stojí člověk sám za sebe a buď na sebe zatlačí, najde v sobě sílu a vyhraje, nebo dostane „na budku“, tak se tomu hovorově říká v judistické komunitě,“ vysvětluje Sýkora. Nyní začíná nové kolo své profesní dráhy, a to podnikatelské. K tomu se mu bude průprava z juda hodit.

„Sport mi přinesl poznání, že „nic není zadarmo a člověk musí pro úspěch hodně udělat. Naučit se cílevědomosti a pravidelnosti,“ říká Sýkora. „Judo mi přineslo pochopení, že ne všechno se musí překonat silou a že někdy stačí jemný pohyb a člověk vítězí. Pro mě bylo přirozené spíše užívat sílu a tlak,“ konstatuje Sýkora.

„Musel jsem se vyrovnat se zlostí. Se svým vzdorem. Když jsem dělal sport, tak spousta lidí viděla můj talent, ale zároveň i moji nesoustředěnost. Judo jsem dělal od deseti let. Od šestnácti do dvaceti šesti let jsem jej dělal vrcholově. Chybělo mi to, co dnes můžete vidět na vrcholových sportovcích – absolutní soustředění na cíl a systematická práce na vnitřním rozvoji,“ vzpomíná Sýkora.

Ptám se, jestli myslí špičkové soustředění jako popisuje například Marian Jelínek v hokeji a dalších sportech. „Ano. Popisuje to velmi dobře. Já jsem sice na sobě pracoval, ale běda, když mi někdo řekl, že dělám něco špatně. To si nemohl dovolit (směje se Sýkora). A když se úspěch dostavil, začal jsem zase vzdorovat. Nakonec jsem se dostal do situace, kdy jsem mohl být lepší, akcelerovat, ale musel bych na sobě zapracovat. A vnitřně se změnit. Ale já jsem si nemyslel, že koncentrace je tak důležitá,“ říká sebekriticky Sýkora.

„Tenkrát jsem zvolil strategii vzdoru a odmítání. Tak musely přijít další životní lekce, kdy vás život pohlavkuje, a když stále neposloucháte, tak vás třeba i tluče. Já jsem se dlouho bránil dozrát,“ říká Sýkora. Přemýšlím, kolik lidí nedozraje v životě nikdy a co to znamená dozrát.

„To znamená, že máte dostatečnou sebereflexi, jste schopná na sebe brát zodpovědnost a já jsem tomu vzdoroval. Takže jsem došel do situace, že dokud jsem nepřekročil určitou hranici zrání, tak jsem nemohl pokračovat. Prostě jsem nesouzněl s tím, co mám dělat. Pak jsem šel pracovat a to mě pohltilo. A začaly se mi opakovat stejné situace jako ve sportu. Proto říkám, že když neposloucháte signály, které vám život servíruje, tak vás chvíli pohlavkuje a pak třeba i fackuje,“ směje se Sýkora.

Více o tom, jak se Stanislav Sýkora s věkem měnil, a že ani v relativně pokročilejším věku není pozdě vydat se odlišnou kariérní cestou se dočtete v magazínu Moderní řízení, který právě vyšel.

/připraveno ve spolupráci s měsíčníkem Moderní řízení/