Podnikatel za hudební kulisu pro své zákazníky zaplatí jen tehdy, když přispívá k jeho zisku

Pokud jako podnikatel vlastníte provozovnu a pouštíte v ní hudbu, je potřeba si pohlídat, abyste neporušili autorská práva. Na druhé straně, poplatky nemusí podle Ústavního soudu majitel provozovny platit za každých okolností a ochranné asociace na ně nemají vždy nárok.

Ústavní soud v dubnu tohoto roku rozhodl ve prospěch majitelky provozovny, která odmítla platit kolektivnímu správci poplatky za hudbu, kterou v provozovně pouštěla. „Neznamená to však, že nyní mohou podnikatelé ve svých provozovnách pouštět televizi či rádio, aniž by museli s kolektivními správci uzavírat licenční smlouvy a platit příslušné poplatky. Z rozhodnutí pouze vyplývá, že pouštění hudby v provozovně nezakládá automaticky správcům právo na licenční poplatky,“ komentuje rozhodnutí tisková zpráva advokátů z kanceláře TaylorWessing e|n|w|c advokáti. 

Předmětné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (kauza Del Corso), na základě kterého později rozhodl i náš Ústavní soud, totiž není možné aplikovat na činnost OSA - Ochranného svazu autorského. Podle rozhodnutí je  rozdíl mezi autorskými právy (jedním z jejich správců je i OSA) a takzvanými souvisejícími právy. (Ty spravuje v ČR Intergram a také OAZA, jež byla stranou dubnového sporu). Kauza Del Corso se tak vztahovala právě na práva související. 

Poplatky za hudbu, která přispívá k zisku

Rozhodujícím kritériem pro to, zda podnikateli vzniká poplatková povinnost, je typ podnikání a skutečnost, zda může mít hudba vliv na hospodářský prospěch podnikatele. Jinými slovy, pokud je hudba puštěna pouze pro potřebu zaměstnance a nesleduje podnikatelský záměr, zisk podnikatele to nezvýší a povinnost odvádět ochrannému svazu poplatky by tak nevznikla.

Ústavní soud aplikoval stanovisko Soudního dvora Evrospké unie, který k této problematice v jednom ze svých rozhodnutí vše vysvětlil na jednoduchém příkladu: Zubní lékař, který šíří jakožto hudební kulisu zvukové záznamy za přítomnosti svých pacientů, nemůže ani důvodně očekávat, že pouze díky tomuto šíření dojde k nárůstu počtu pacientů jeho kabinetu, ani zvýšit ceny péče, kterou poskytuje. Toto šíření tudíž nemůže mít samo o sobě dopad na příjmy tohoto zubního lékaře. 

Podle právníka Tomáše Matějičného z OSA je důležité ještě další kritérium: "Ústavní soud zde konstatuje, že v posuzovaném případě by přístroj ve vlastnictví zaměstnance bez vědomí zaměstnavatele, přičemž nebylo nijak prokázáno, že by užíval zaměstnanec díla jinak než pro osobní potřebu. Zcela jiná situace by byla, kdyby bylo zařízení ve vlastnictví zaměstnavatele, jelikož ten by logicky nemohl užívat díla pro svoji osobní potřebu, pokud by zařízení užíval zaměstnanec. Jiná by byla situace i tehdy, když by přístroj ve vlastnictví zaměstnance byl umístěn tak, že by jeho vysílání mohli slyšet i návštěvníci, hosté nebo klienti a byla jim tedy v provozovně vytvářena příjemnější atmosféra, což ostatně nechává Ústavní soud na dalším posouzení prvoinstančního soudu," říká.

Nulová odpovědnost poskytovatelů internetového připojení

Rapidní technický pokrok umožňující sdílení téměř jakýchkoli datových stop nemusí jít v jistých ohledech kupředu společně s ochranou autorských práv a zájmy jeho autora. „V dnešní době internetoví uživatelé běžně a ve velkém stahují z různých úložišť knihy, filmy či hudbu a nic za to neplatí, přestože tím porušují autorská práva,“ přibližuje tisková zpráva advokátů TaylorWessing.

Byť by se někomu mohl zdát opak, takto zdarma šířená data se stávají sdílenými nelegálně. Jakou odpovědnost za to mají poskytovatelé internetového připojení?

Jiří Čermák, partner advokátní kanceláře Baker & McKenzie říká, že odpovědnost poskytovatelů internetového připojení za to, že přenášejí chráněná autorská díla, nebyla soudy nikdy dovozována. „Naopak zákon i příslušné směrnice uvádějí, že takovou odpovědnost poskytovatel připojení nemá, s výjimkou zcela specifických a okrajových případů,“ vysvětluje Čermák. 

Pokud autor knihy, hudebního díla nebo jiného počinu, ke kterému vlastní autorská práva, objeví, že některé internetové stránky nabízí jeho obsah bez předchozího souhlasu, měl by se bránit. Autoři takto nezákonně sdílených děl tak ani podle TaylorWessing nemohou hledat pomoc či zastání u poskytovatelů připojení. Pro tvůrce děl tak lze velmi těžko dohledat, který uživatel jejich počin nelegálně sdílel. 

Jak se v takovém případě bránit?

„Autoři však mohou po těchto poskytovatelích požadovat informace o porušitelích autorského práva nebo ho můžou upozornit na závadný obsah a požadovat jeho odstranění. Pokud tak server neudělá, porušuje svojí zákonnou povinnost a v ten moment ho může autor zažalovat a vysoudit náhradu škody,“ navrhují možný postup advokáti TaylorWessing.