Když na národnosti záleží. Co platí pro pojištění zahraničních zaměstnanců?

Pro správné určení práv a povinností spojených se zaměstnáváním cizích státních příslušníků je potřeba vědět, kterému režimu právních předpisů je zaměstnanec podroben. Primárně půjde o to, odkud zaměstnanec vlastně pochází. V případě, že je občanem členského státu Evropské unie, je zaměstnanec a potažmo jeho zaměstnavatel podřízen režimu nařízení 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. 

„Pokud se jedná o migrujícího pracovníka, případně i podnikatele, tedy člověka, který například pracuje v nadnárodní společnosti a několik měsíců je jeho pracovním místem cizina, pak hovoříme o oblasti posuzování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení. Zjednodušeně lze říci, že účast na sociálním pojištění - důchodovém a nemocenském - se řídí právními předpisy státu, na jehož území osoba fakticky pracuje nebo vykonává samostatnou výdělečnou činnost,“ uvádí mluvčí České správy sociálního zabezpečení Jana Buraňová. 

Kromě států podléhajících úpravě EU existují ještě dvoustranné smlouvy o sociálním zabezpečení, které upravují vztahy se státy, jež nejsou členy Evropské unie. Pracovníci ze zemí Evropského hospodářského prostoru a ze Švýcarska podléhají úpravě nařízení č. 1408/71 a 574/72, která pozbyla platnosti, avšak se podle nich nadále postupuje, pokud je zahraniční pracovník původem ze země v Evropském hospodářském prostoru nebo ze Švýcarska. 

Kde národnost zaměstnance nehraje roli z pohledu českého zaměstnavatele, je důchodové pojištění a sociální zabezpečení. „Pokud občan se státní příslušností jinou než českou pracuje na území České republiky, protože se, zjednodušeně řečeno, rozhodl pro život v České republice, v zásadě platí, že zákon o důchodovém pojištění i zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení žádné rozdíly mezi „našincem“ a cizincem nedělá. Zaměstnavatel nemá vůči České správě sociálního zabezpečení povinnost uvádět počet cizinců, které zaměstnává a odvádí za ně pojistné,“ vysvětluje Jana Buraňová. 

Když na národnosti záleží 

Zdravotní pojištění však rozdílnému režimu podléhá. „Stále platí, že za zaměstnance se považuje osoba, která má v České republice příjmy ze závislé činnosti. Tedy příjmy zdaňované podle § 6 zákona o daních z příjmů. Odlišujeme přitom, zda jde o zaměstnance ze zemí, které podléhají koordinaci, tedy zda je ze zemí Evropské unie a dalších států, se kterými má Česká republika mezinárodní smlouvu upravující zdravotní pojištění, nebo z ostatních, nesmluvních, zemí,“ upřesňuje Tomáš Červinka ze Všeobecné zdravotní pojišťovny. 

Červinka říká, že v rámci smluvních států, a zejména v rámci Evropské unie jsou platné samostatné principy, ze kterých se následně odvozují postupy ve vybraných situacích. Příkladem může být případ, kdy zaměstnavatel vyšle zaměstnance do zahraničí. To je možné učinit až na délku dvou let. Zemi odvodu pojistného za zdravotní pojištění však zaměstnavatel nemusí měnit, uvádí Červinka. 

V případě souběhu několika zaměstnání ve více státech se zdravotní pojištění takového zaměstnance odvádí jen do jednoho státu, jak vysvětluje Červinka. „Jde o analogii postupu u daní a principu zamezení dvojího zdanění,“ dodává. Pokud zaměstnanec pracuje jako takzvaný pendler, tedy pokud vykonává přeshraniční práci, nárok na plnou zdravotní péči se podle slov Červinky zachová jak ve státě, kde pracovník zaměstnání vykonává, tak ve státě, v němž má bydliště. 

Žádná zvláštní pravidla pro pracovníky z nesmluvních států

Tomáš Červinka uvádí, že pro zaměstnavatele je z hlediska formálních požadavků a zvláštních režimů snadnější, když pracovník pochází z nesmluvního státu, jako jsou například Spojené státy americké nebo třeba Ukrajina. Zaměstnavateli totiž odpadá řešení otázky, pod působnost jakého předpisu regulující zdravotní pojištění zaměstnanec spadá. Nemusí zkoumat ani požadavky jednotlivých norem. Slovy Červinky pro takové zaměstnance neplatí žádná zvláštní pravidla.