Naši pec mají i v Nigérii. Příběh úspěchu výrobce pekařských pecí Jiřího Černíka

V rodinném domku má Jiří Černík pec, na kterou pouští návštěvy si za odměnu zalenošit. Nejenže si tuto pec sám vymyslel a také vlastníma rukama postavil, ale byla dokonce to první, co na pozemku stálo, až poté vyrostl kolem pece dům.

Pece, hlavně ty na pečení chleba, rohlíků či cukrovinek, jsou životní vášní tohoto podnikatele, který firmu J 4 zakládal. Společnost se specializuje na vývoj a výrobu pekařských pásových tunelových pecí a v kooperaci i na dodávky celých pekařských a cukrářských linek. Nejbližší konkurenty má v Německu a Slovinsku.

"Za 21 let jsme vyrobili 560 pecí. Kdyby se postavily do řady za sebou, tak vytvoří trasu dlouhou z Pardubic do Chrudimi, možná za Chrudim," uvádí Černík s tím, že si to speciálně spočítal pro týdeník Ekonom. Každá z pecí je vlastně originál, protože vzniká na základě požadavků zákazníků. Pece jsou různě dlouhé, od 20 do 60 metrů.

Podle výpočtu podnikatele vyšlo z dílen J 4 v Předměřicích nad Labem 14 kilometrů pecí. Skončily ovšem v zemích vzdálených tisíce kilometrů, jako třeba v africké Nigérii, v Pákistánu fungují čtyři a v Brazílii pět pecí. V okolních zemích mají pece od J 4 ve Francii, Německu, Španělsku či zemích SNS a letos pece zamířily na sever Spojených států amerických.

Jak tato úspěšná firma vlastně vznikla? Trojice zakladatelů pracovala v TMS Pardubice (Továrny mlýnských strojů), a když viděla, jak se firma rozkládá, jak ji majitelé tunelují do vlastních kapes, tak si kamarádi řekli, že se postaví na vlastní nohy. "Neviděli jsme v zaměstnání perspektivu a věděli jsme, že to dokážeme lépe," vzpomíná Jiří Černík, že začínali s náhradními díly na pece. Až postupně vyráběli vlastní pece a právě jejich konstruování se věnoval Černík, který se ujal technického vedení firmy.

Josef Mázl se zaměřil na marketing a Jiří Souček na servis. Ani jeden z nich nechtěl firmě šéfovat, tak přibrali čtvrtého, Jana Dubišara, který si přivedl do party kamaráda Jaromíra Koláře. Takže se vlastně firma měla jmenovat buď J 3, nebo J 5, ale v době zápisu v roce 1994 figurovala ve firmě čtveřice statečných, proto ten název společnosti. A že "J" je první písmeno jejich křestních jmen, je zřejmě zbytečné dodávat. Ovšem za doplnění stojí odpověď na otázku, jak je možné, že spolu dokázali tak dlouho vyjít a vydržet? Když pro byznys často platí heslo, že nejlepší je lichý počet majitelů, tedy jeden?

"Kdybych v tom byl sám, tak jsme menší firma, prosperoval bych, propad bych určitě nedopustil, ale nerozrostli bychom se tak," tvrdí Černík, podle něhož se ještě nikdy nestalo, že by se společníci mezi sebou nedohodli. Dokonce ještě nikdy nebyla situace tak vyhrocená, že by došlo k rozhodnutí na základě počítání, kdo má jaký podíl. Mimochodem rozdělení společníků je velice transparentní a Jiří Černík vlastní největší, 32procentní podíl.

Podle jeho zkušeností je při větším počtu majitelů výhodné, že dochází nejen k dělení dosažených úspěchů, ale hlavně k rozložení starostí o firmu. "Kdybych v tom byl sám a lítaly by někde miliony, tak to vám dává řádně zabrat. I když přiznávám, že někdy jsem zalitoval, že firma nepatří jenom mně, ale vícekrát jsem byl rád, že je nás víc, protože se ty problémy rozloží," usmívá se Černík, který lituje zcela jiné věci. "Kdybych byl trochu prozíravý, tak jsem z TMS utekl o čtyři roky dříve, ale já zůstal až do roku 1994. Myslel jsem si, že budu v jedné firmě stejně jako můj otec dělat celý život."