Státy koketují s myšlenkou základního příjmu. Podle kritiků ztratí lidé motivaci k práci

Atraktivní myšlenka, ale také možný sociální a ekonomický problém. Takzvaný garantovaný příjem láká v posledních měsících k praktickému vyzkoušení stále více států či měst. Švýcaři o něm budou hlasovat v červnovém referendu, finské Helsinky připravují konkrétní návrh legislativy, v Nizozemsku o "nepodmíněné dávce" uvažují zastupitelstva asi dvaceti měst.

Jednotná dávka má přinést základní zajištění živobytí každému obyvateli bez ohledu na to, zda pracuje, či nikoli, nebo třeba pracovat ani nemůže. Jak vysoká by tato částka měla být a hlavně zda by nahradila všechny sociální dávky, nebo jen některé, je předmětem debat.

V minulosti vyzkoušeli systém nepodmíněného příjmu například v Indii, Malawi či v 70. letech v kanadském městě Dauphin. Účinek kanadského experimentu nebylo podle expertů možné směrodatně vyhodnotit, protože trval "pouhých" pět let. Podle studie ekonomky Evelyn L. Forgetové z roku 2011 nicméně za tu dobu ve městě poklesla zaměstnanost mladých, kteří se více věnovali studiu, a také matky byly s dětmi déle doma. Ubylo rovněž pracovních úrazů či hospitalizací na psychiatrii. Určitou zkušenost s nepodmíněným příjmem má i Brazílie nebo Aljaška, která od 80. let vyplácí obyvatelům každoroční podíl ze státních zisků z ropy. 

Podle zastánců nabízí garantovaný příjem lidem větší svobodu, jistotu a spravedlnost. Nejen že by si mohli rozhodnout o tom, zda a hlavně v jaké profesi pracovat. Měli by také více prostoru ke vzdělávání, upravila by se platová nerovnost mezi pohlavími, zvýšila míra porodnosti a prodloužila doba strávená doma s dětmi. Výrazně by se také zjednodušila státní správa.

"Nepodmíněný základní příjem dává každému základ k plnohodnotnému životu," hájí teorii prezident švýcarské iniciativy Za nepodmíněný základní příjem Daniel Straub. Bez strachu o dostatek financí by se lidé stali více kreativními a produktivními, domnívají se zastánci modelu.

Peníze motivaci nepřinesou

Řada ekonomů se obává, že realita by byla jiná. "Nežijeme v ideálním světě, kde by měl každý zájem pracovat kvůli svému osobnímu rozvoji či potřebě vrátit společnosti to, co do něj investovala," říká ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek. Garantovaný příjem by tak podle něj – navzdory tomu, co lidé tvrdí v průzkumech, například nedávno ve Švýcarsku – snižoval motivaci k práci.

S tím souhlasí i ekonom společnosti Roklen Lukáš Kovanda. "Lidé by měli peníze za nic. I když se s garantovaným příjmem mnohokrát v historii a na různých místech planety experimentovalo, nikde se zcela neuchytil," připomíná.

Že spokojenost lidí s jejich vlastním životem ani jejich pracovní nasazení garantovaný příjem nezvýší, ukazují i některé analýzy. Autoři studie amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum dávají za příklad experiment v Indonésii, kde došlo k nepodmíněnému zdvojnásobení učitelských platů. Vyšší příjem kantorů se ale nepromítl ani do jejich vyššího pracovního nasazení, ani se nedostavily lepší výsledky studentů.

Ničím podmíněný příjem by podle scénářů ekonomů mohl omezit soutěživost a chuť lidí podnikat. Časem by rovněž mohl zvyšovat ceny, protože by rostly spotřební výdaje domácností. V současné době, kdy centrální banky naopak dlouhodobě bojují s deflací, je nicméně růst inflace spíše kýženým jevem.

Příliš drahé pro Evropu

Klíčovou otázkou zavedení základního příjmu je také to, z čeho by byl financován. Pokud má být pro stát únosný, byl by příspěvek zřejmě příliš nízký. Naopak pokud má poskytnout dostatečný příjem k životu bez chudoby, stal by se příliš nákladným.

Podle nejčastěji diskutované verze by úřady sumu primárně rozdávaly z vybraných daní. Pokud by to nestačilo, musely by například ještě převést peníze ze systému sociálního pojištění a sociální podpory.

"Pokud bychom v České republice zrušili všechny sociální dávky a důchody a nahradili je garantovaným příjmem ve stejné výši pro všechny, stačilo by to na šest tisíc korun měsíčně na osobu, což je zhruba polovina průměrného starobního důchodu," domnívá se ekonom Deloitte David Marek. Průměrná měsíční mzda v Česku přitom činí přibližně 26 tisíc korun a minimální mzda dosahuje necelých deseti tisíc korun.

Ve Švýcarsku se mluví o 2500 francích na osobu měsíčně (61 000 českých korun), tedy přibližně třetině tamní průměrné mzdy. Každé dítě by pak mohlo dostávat 625 franků (15 260 korun). Dospělí Finové by podle předběžných návrhů mohli od státu měsíčně obdržet 800 eur (21 600 korun) – zhruba čtvrtinu tamního průměrného platu. A například nizozemské město Utrecht navrhuje částku 900 eur (asi 24 300 korun) zatím pouze pro obyvatele pobírající sociální dávky. Ti by příjem neztratili ani v případě přivýdělku.

Veřejné finance je v řadě zemí Evropy podle ekonomů potřeba nejprve stabilizovat. "Vzhledem ke stavu, v jakém momentálně jsou, a vzhledem k nutnosti mnoha klíčových reforem si v horizontu několika příštích let nedokážu představit, že by štědrá podoba základního příjmu mohla být zaváděna napříč Evropou," dodává analytik společnosti Akcenta František Kovács.

Opomenutelná není ani migrační vlna, které nyní čelí Evropa. Ta by mohla sociální politiku jednotlivých zemí i návrhy na podobné příjmy do budoucna výrazně ovlivnit.