Jak fungují kariérní služby na zahraničních univerzitách

Během studia na Ekonomicko‑správní fakultě Masarykovy univerzity (MU) v Brně pracovala Eliška Gončarová na Kariérním centru MU. Od centra dostala šanci vyrazit s kolegou Radoslavem Pittnerem na několikaměsíční poznávací cestu do univerzitních kariérních center v USA a v západní Evropě.

Své zkušenosti a osobní setkání s jejich vedoucími využila v diplomové práci, která se pak stala základem pro publikaci Kariérní služby na evropských a amerických univerzitách. Vychází v těchto dnech za podpory Centra Euroguidance.

Proč jste se pustila do tématu kariérních služeb na univerzitách v USA a v západní Evropě?
Jako stážistka na kariérním centru naší univerzity jsem se s tímto tématem setkala v roce 2011, když jsem koordinovala veletrh, který propojoval studenty a zaměstnavatele. Pak jsem dostala příležitost vyjet do zahraničí, protože jsme v kariérním centru hledali vhodný koncept, který by se dal přenést do ČR na MU. Potřebovali jsme se podívat nejen na to, jaké služby v zahraničí nabízejí, ale i jak jsou tam ukotvené personálně, organizačně a finančně, jaké projekty se tam tvoří a zda bychom se k tomu mohli i my v našem centru připojit. 

Které z center kariérních služeb na vás nejvíc zapůsobilo?
Největší dojem z hlediska organizace a využívání kariérních služeb na univerzitách na mě udělala Amerika, kde jsme strávili měsíc. Pak jsme se inspirovali ve Velké Británii v Londýně, v Oxfordu a v Cambridgi, potom také v Německu a Rakousku.

Co ale ve vás zanechalo největší dojem? 
Ono je všude něco zajímavého a není snadné vyzdvihnout jen jednu zemi. Tak například v USA mě velmi zaujala Florida State University, kde mají precizně vypracovanou metodologii kariérních služeb pro studenty. Na ně je tam napojené i výzkumné Tech Center, které spojuje kariérní poradenství s informačními technologiemi. 

Určitě nejinspirativnější byl Stanford, kde je děkanem kariérního vzdělávání Farouk Dey, s nímž jsme měli možnost hovořit. Byl velmi otevřený, odpovídal na všechny naše dotazy a zajímal se, jak funguje pracovní trh v České republice a jakému prostředí čelíme. Zrovna v té době totiž pod jeho vedením probíhala ve Stanfordu zásadní proměna tamějšího kariérního centra, měnil se celý koncept služeb, organizace, přicházeli noví lidé, i proto ho zajímalo, jak vypadá spolupráce vysokých škol a zaměstnavatelů jinde. 

A co vás zaujalo v Evropě?
Velká Británie, která má tradici kariérních služeb ještě starší než USA. Například centra v Oxfordu i v Cambridgi oslavily už více než sto let svého trvání a poradenství je tam založeno na individuálním přístupu ke studentům. Právě Oxford je třeba jedinečný tím, že studenti získávají praktické zkušenosti v projektech, na nichž centrum spolupracuje s okolními komunitami a s lokálním byznysem. Ve spolupráci s firmami pak také samozřejmě nabízejí pro studenty stáže v nadnárodních firmách nebo pracovní výjezdy do celého světa, v poslední době to často bývá Asie. 

Jak jsou centra v zahraničí personálně, prostorově vybavena a finančně podporována? 
V zahraničí se obvykle kariérní centrum při univerzitě pokládá za standard služeb pro studenty a zaměstnavatele, kterým poskytují komplexní servis. Na univerzitách, které jsme navštívili, sídlila kariérní centra v moderně zařízených prostorách, které jsou kariérním službám přizpůsobeny. Nejsou to tedy místnosti schované někde na rektorátě, kde o nich málokdo ví, ale jsou v centru kampusu, snadno dostupné a všichni vědí, čemu slouží. Někde jsou to dokonce samostatné budovy, které zaujímají i několik pater. Jako třeba na Floridě, kde má kariérní centrum zvláštní patro pro služby studentům a kariérní knihovnu, v jiném se odehrávají aktivity se zaměstnavateli a další je vyčleněno pro pracovníky centra.Bavíme se v tomto případě o několika desítkách zaměstnanců centra.

Samozřejmě že americké univerzity mají úplně jiné finanční možnosti, jak kariérní centrum zajistit. Jejich rozpočet plyne z velké části ze školného od studentů, a proto se právě službám pro ně věnuje největší pozornost. Prestiž univerzity navíc posiluje, pokud se jejich absolventi výborně uplatní. A i ti potom školu zpětně podporují. Třetím zdrojem financování jsou zaměstnavatelé, kteří mají o kvalitní uchazeče z dané vysoké školy zájem a pro něž bývají služby center zpravidla zpoplatněny. 

Chápu tedy správně, že kariérní centrum při univerzitách je ve světě vnímáno jako důležitá instituce pro studenty i zaměstnavatele?
Prestižní univerzita vzdělávající žádané potenciální kandidáty je pro firmy důležitým partnerem pro jejich rozvoj. Když si vezmete Stanford, tak zaměstnavatele pochopitelně táhne samotná značka univerzity, a jelikož Stanford přitahuje studenty z celé Ameriky, potažmo z celého světa, tak se zaměstnavatelům vyplatí mít přímo na univerzitě v kariérním centru pronajaté prostory, kde mohou se studenty napřímo komunikovat a dlouhodobě pracovat. Úkolem centra je právě být kontaktním místem, kam se firmy mohou obracet. Formy partnerství center a firem mají ve světě nejrůznější podobu.

Univerzity se svými absolventy dlouhodobě udržují kontakty, zajímá je jejich další osud. Jaký z toho mají přínos? 
Komunikace s absolventy je opět jedním ze standardů univerzit v USA i na britském Oxfordu a v Cambridgi. Absolvent šíří dobré jméno své univerzity i poté, co ji opustil, což je pro marketing univerzit velmi důležité. 
Navíc i absolventi se později mohou stát sponzory univerzity, financují stavby nových budov, zajímavé projekty a nezřídka také často pro svou firmu hledají zaměstnance právě na univerzitě, kde sami studovali. Někteří absolventi se časem stávají mentory studentů nebo na seminářích kariérních center vystupují se svými kariérními příběhy, které představují jejich profesní dráhu po studiu. To vše utváří dobré jméno a prestiž školy.

Jaké konkrétní druhy kariérních služeb vás v zahraničí zaujaly? 
Základ těch služeb je myslím všude stejný. Všude poskytují studentům konzultace, podporu a testování, semináře, kde je učí psát životopis, motivační dopisy, pořádají pracovní veletrhy – někde už i virtuální, nabízejí inzerci pro zaměstnavatele… Liší se to spíš rozsahem služeb, prakticky pak můžeme srovnávat, kolik studentů připadá na jednoho kariérního poradce. 

V USA nebo Velké Británii pracují v kariérním centru desítky poradců. Díky tomuto počtu, prostorovému i finančnímu vybavení mohou tedy tito odborníci pracovat se studenty opravdu individuálně nebo volit atraktivnější formy spolupráce. Například na Columbijské univerzitě se specializují i na jednotlivé studijní obory, příkladem může být třeba program zařizující pro studenty stáže v uměleckých institucích působících v New Yorku na dobrovolnické bázi. Univerzita studenta na stáži pak podporuje do té míry, že vytváří zvláštní fond, který ho finančně zajistí. 

Nebo na Stanfordu zase poskytují poradenství studentským skupinám, v nichž studenti navzájem sdílejí své zkušenosti ze studijního i pracovního světa, názory a představy o budoucí profesi. 

Jak se hodnotí efektivita kariérního centra na zahraničních univerzitách?
Hodně jsme se na to v jednotlivých centrech ptali. Obvykle vydávají výroční zprávy, kde se sumarizují akce pro studenty i pro zaměstnavatele a uvádí se objem a struktura služeb, které centrum uskutečnilo. Nejde jen o vykazování tabulek s čísly, ale snaží se, aby to byly atraktivní přehledy s řadou příkladů a aby byly snadno dostupné na internetu všem zájemcům. 

Ve Velké Británii je například ze zákona dané, aby univerzity prováděly průzkumy uplatnění svých absolventů, a to má většinou na starosti právě kariérní centrum. Zjišťuje se obor, v němž se absolvent uplatnil, sektor, pozice i výše platu, jehož absolventi dosáhli. 

Problémem je u nás financování kariérních služeb. Jak to řeší v zahraničí?
Financování je vícezdrojové. Prvním donátorem bývá univerzita a pak různé soukromé subjekty, které využívají služeb kariérních center. V Německu například vyrostlo kariérní poradenství na univerzitách v posledních patnácti letech také díky financím z Evropského sociálního fondu. Významnými přispěvateli pak bývají firmy, které služeb kariérního centra využívají, ať už k inzerci, nebo pracovním veletrhům a jiným akcím. 

Možná zajímavý je z tohoto pohledu přístup Rakouska, kde jsme navštívili Vídeňskou univerzitu. A pak Wirtschaftsuniversität Wien (Ekonomická univerzita ve Vídni, pozn. red.). Tam působí kariérní centrum jako i právně oddělená organizace, něco jako samostatná personální agentura, která se zabývá kariérními službami a hodně i recruitmentem. Za nadstandardní služby – například individuální konzultace, rozvojové semináře, psychodiagnostiku a podobně. Tomuto centru pak platí i studenti. S tím jsme se jinde nesetkali.

V Rakousku mě ještě zaujalo, že se snaží najít i alternativní zdroje financování. Jelikož ono kariérní centrum pomáhá zvýšit uplatnitelnost vysokoškoláků, což dělají i tamější úřady práce, tak se právě s nimi centrum propojilo a úřad práce jim na kariérní poradenství finančně přispívá. Ovšem v tomto případě je třeba ještě dodat, že dosáhnout toho mohou i proto, že v Rakousku existuje silná organizace kariérních center, která o těchto věcech může jako silný partner se státem jednat.

Kdo v kariérních centrech pracuje, jakou kvalifikaci mají zaměstnanci?
Záleží na tom, v jaké části zaměstnanec nebo často i externě najímaný odborník pracuje. V kariérních centrech totiž máte obvykle část zaměřenou na práci se studenty – tam působí kariérní poradci z řad psychologů, personalistů, někdy i lidé, kteří tam přišli z komerční sféry.

V Cambridgi jsme třeba viděli specializované poradce podle oborů, v nichž pracovali lidé se zkušenostmi z auditu, právnické firmy, banky, ale i ze státní správy. V některých zemích lze studovat obor kariérního poradenství, takže v centrech pracují i tito odborníci. V části zaměřené na spolupráci se zaměstnavateli jsou to často marketingoví a PR odborníci, lidé se zkušenostmi z byznysu, z HR nebo personálních agentur. 

V Británii garantuje kvalitu kariérních služeb profesní organizace AGGAS, která garantuje i vzdělání kariérních poradců. V Německu se snaží obor kariérního poradce budovat i tak, že poskytují zájemcům o tuto profesi speciální vzdělávací moduly v rámci dalšího vzdělávání. Obecně se očekává, že by to měli být lidé s praktickými zkušenostmi, kteří si potom odbornost doplní o znalosti koučinku a mentoringu.

K čemu slouží odborné asociace?
Jsou velmi významné pro profilování oboru kariérních služeb na univerzitách. Odborné asociace vedle vzdělávacích programů pomáhají posunovat tento obor dál, reprezentují zájmy také vůči veřejnosti a jsou prostředím pro sdílení zkušeností. Takové asociace jsou například NACE – National Association of Colleges and Employers v USA (sdružuje vysoké školy a zaměstnavatele, pozn. red.), asociace pro zaměstnavatele nebo kariérní centra najdete i ve Velké Británii či v Německu.

U nás se zatím osobnosti z byznysu do kariérního poradenství na univerzitách nehrnou...
Moc ne. V zahraničí to však bývá pro tyto osobnosti zajímavá výzva, mohou sdílet své zkušenosti z byznysu a aplikovat je v univerzitním prostředí. To je hodně láká a také setkávání s mladými lidmi pokládají pro svůj další rozvoj za velice inspirativní.

Například v Británii byl takovým člověkem z byznysu, který přešel na univerzitu, Gary Argent nebo na tréninku kariérních poradců v Brně jsem potkala Švýcara Philip­pa Oryho. Ten působil dlouhá léta jako marketingový manažer v korporaci a pak přijal nabídku univerzity ve švýcarském Lausanne, aby tamní kariérní centrum vybudoval. Dnes je to centrum tak úspěšné, že dokonce musí zájemce o služby z řad studentů odmítat. 

Ještě s nějakou inspirativní osobností jste měla šanci se potkat? 
Určitě charismatickou osobností je už zmíněný Farouk Dey, s nímž jsme měli možnost se potkat osobně ve Stanfordu. Předtím působil na kariérním centru ve Floridě, ale pak si ho najala Stanfordova univerzita, aby změnil fungování tamějšího kariérního centra, které stagnovalo. Farouk Dey postavil ve své koncepci do středu pozornosti studenta a kolem něho pak všechny klíčové partnery, kteří jsou do jeho kariérního rozhodování zaangažováni – rodiče, spolužáky, učitele, zaměstnavatele. Právě s těmito partnery centrum intenzivně komunikuje. Podařilo se mu také získat finance od univerzity, může tak víc investovat do pracovníků v centru i do nové budovy a otevřít centrum jak studentům, tak jejich rodičům, zaměstnavatelům a také profesorům na jednotlivých fakultách a katedrách. 

Poradil vám, co dělat v případě rozvoje našich kariérních služeb?
Ptali jsme se ho, co by nám doporučil, jak postupovat v našich podmínkách. Doporučil nám začít vytipováním klíčových partnerů – tedy studentů, fakult, vyučujících, vedení univerzity. A s nimi komunikovat. A umět přede všemi, hlavně před vedením univerzity, obhájit myšlenku, že kariérní služby pomáhají univerzitě v tom, aby měla nejlepší studenty, kteří se úspěšně uplatní na trhu práce a dál šíří její dobrou pověst ve svém okolí.

Pokud univerzita vyžaduje samofinancovatelnost centra, pak upozornil na riziko, že se v tom případě jeho zájmy automaticky přesunou na stranu platících firem namísto studentů. Měla jsem pak ještě Farouka Deye možnost slyšet na mezinárodní konferenci kariérních center CareerCon ve Vídni, kde představil deset trendů kariérních služeb na další desetiletí. Jeho prestiž tak evidentně stoupá i na evropském poli. 

Potkali jste ještě jiné osobnosti, které ovlivňují moderní kariérní poradenství?
Zajímavou osobností je v USA také Thomas Devlin v University of California v Berkeley, který vedl americkou asociaci NACE v letech 2009–2010 a který pomáhal zakládat kariérní centra například v Alžírsku nebo na Filipínách. Jeho idea kariérních služeb se také zaměřuje na služby pro studenty, protože se domnívá, že to, jak student bude o centru v budoucnu mluvit, může být tou nejúčinnější reklamou pro tento druh služeb. Kariérní centrum v Berkeley hodně využívá moderní technologie, studenti například mají čipové karty, jimiž se hlásí na různé programy centra, registrují na pohovory a semináře. 

V Německu na univerzitě v Münsteru jsme se setkali s Andreasem Eimerem, který jejich centrum před 18 lety zakládal a který si na tu situaci pamatuje, takže nám dával praktické rady, jak postupovat. Vedle převzetí agendy pracovních stáží Erasmus pro studenty nám třeba radil vybudovat si respekt v akademickém světě – být na problematiku kariérních služeb odborník. Z tohoto důvodu on analyzoval zkušenosti ze zahraničí, publikoval články i vydal celou sbírku. Radil také zařadit kurzy KC do studijních osnov či rozšířit dosah centra formou e‑learningu.

Jaké poznání vám přineslo cestování po různých kariérních centrech v zahraničí? 
Pochopila jsem důležitost toho, jakou misi má kariérní centrum. Co chce říct svými službami pro studenty a zaměstnavatele. Od centra bych jako studentka chtěla informace, které by mi pomohly dobře se připravit na další profesní život. Neočekávám, že by mi kariérní centrum našlo práci, to ani nemá být jeho poslání. Ve světě jsem si to potvrdila.

Také jsem si uvědomila, že u nás chápeme vysokou školu jako něco, co poskytuje vzdělání v oboru, stěžejní znalosti, ale neuvědomujeme si pořád dost silně, že během toho studia se naučíme dělat v týmu, pracovat s informacemi, hledat zdroje, prezentovat – prostě ty měkké dovednosti, které ve škole rozvíjíme. Kariérní centrum by podle mě mělo vysvětlit, co vše nám škola dává a jak to můžeme využít, také by mělo být zdrojem informací o pracovním trhu a ukazovat možnosti, které se absoventům otevírají. Líbilo se mi, co nám řekli na Kolumbijské univerzitě: kariérní centrum má připravit studenta na to, aby mohl činit informovaná rozhodnutí.

Další informace z oblasti vzdělávání, řízení lidí a managementu najdete v únorovém vydání časopisu Moderní řízení, které vychází 24. února.