V Německu si chtějí lidé vyrábět elektřinu sami, říká ekologický expert Arne Jungjohann

Po jaderné havárii v japonské Fukušimě se Německo začalo výrazně orientovat na obnovitelné zdroje energie. To přineslo státní programy nastavené tak, aby z nich mohli čerpat takřka všichni. Tím se německá vláda zasloužila o masivní rozmach těchto zdrojů především mezi obyčejné občany. 

Dnes tedy energetické společnosti ovládají pouze 13 procent všech výroben elektřiny z obnovitelných zdrojů, a většinu tak kontrolují například farmáři či místní podnikatelé. Finanční motivace však mezi obyvateli nehraje tak výraznou roli, lidé chtějí v první řadě pomoci své komunitě.

Arne Jungjohann je spoluautor knihy Energy Democracy, která se mimo jiné zabývá právě tímto fenoménem komunitní energetiky ztělesněným v Energiewende.

HN: Vydal jste knihu Energy democracy. Co to taková energetická demokracie podle vás znamená?

Je to právo občanů na to, vyrábět si vlastní elektřinu. Na tom je založená i německá energetická transformace, tzv. Energiewende. Ta získala hodně pozornosti hlavně po katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima. Všichni ji ovšem ztotožňují s rychlým vypínáním jaderných elektráren a výstavbou obnovitelných zdrojů. To se ale děje i v jiných státech. V Německu je ale opravdu unikátní to, že tuto tranzici táhnou občané, že jde odspoda. Nejedná se tedy o přeměnu řízenou velkými korporacemi. Do obnovitelných zdrojů investuje mnoho jednotlivců, domácností a dalších.

HN: Kolik lidí tedy do dnešního dne zainvestovalo do vlastní malé elektrárny?

Je to hodně těžké určit, přesná čísla nyní nemáme. Ale zaznamenali jsme velký nárůst investic u tzv. kooperativ, jistých společenství vlastníků, které umožňuje německé právo. Za posledních deset let takových kooperativ vznikla více než tisícovka. Prakticky to znamená, že se občané sdružují za účelem výroby elektřiny, tepla nebo investice do nějakého zdroje.

HN: Co přesně takovým společenstvím nejčastěji je? Malá obec? Sousedé? Zaměstnanci firmy?

Může to být prakticky cokoliv. Pět kamarádů se může dohodnout ve vesnickém baru a říct si, že chtějí investovat do vlastního větrníku v nedalekém větrném parku. Máme dnes ale kooperativy, které mají tržby v milionech eur. Začínaly jako velmi malá uskupení, ale postupně rostly a investovaly do dalších a dalších zdrojů. Z pěti členů se nakonec členy společenství stalo třeba 90 procent obyvatel vesnice. Členství nebo jedna akcie většinou stojí 500 až 1000 eur. A další demokratický prvek těchto sdružení je, že bez ohledu na to, kolik máte akcií, platí pravidlo 'jeden člen jeden hlas'.

HN: Nepomohla tomu ale i státní podpora?

Ano, pomohla. Druhým důkazem, že se německá energetika demokratizuje, jsou právě nové instalace obnovitelných zdrojů. Státní programy byly nastavené tak, že se zúčastnili téměř všichni – od domácností přes farmáře až po banky a fondy. Jediný, kdo zůstal mimo a vyčkával, jak vše dopadne, byly velké energetické firmy. Takže v roce 2012 bylo 47 % z nově instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů buď od kooperativ, nebo občanů. Nyní se poměr mohl změnit. Začaly investovat i velké energetiky, které staví větrné parky na moři. A ty jsou pro drobné investory příliš drahé.

HN: Do čeho vámi zmiňovaná sdružení občanů investují nejčastěji?

Většina začínala s větrnou energií. Ale pak se to často měnilo – i podle toho, jak se měnila státní podpora jednotlivým typům obnovitelných zdrojů. Například po roce 2000 se hodně investovalo do bioplynových stanic a do spaloven biomasy, ale pak se na farmách místo obilí pěstovala kukuřice, aby bylo co pálit. Podpora se tedy nasměrovala jinam. Dá se také vypozorovat, že pro většinu z lidí je důležité, aby zdroj, do kterého investují, ležel poblíž jejich obce. Jsou tu ale i takoví, kteří se hodně rozrostli – například komunita z městečka Schönau, která si sama říká Power Rebels. Začínali jako malé sdružení, ale dnes je to velký obchodník se zelenou energií. Část svých zisků navíc využívají na osvětu a podporu dalších vznikajících sdružení.

HN: Proč lidi do vlastních zdrojů investují? A jak velké v průměru jsou?

Je to jen hrubý odhad, ale tipuji v jednotkách megawattů.  Co se motivace týče, kvůli psaní mé knihy jsme na to provedli výzkum. Každý by asi čekal, že hlavní bude finanční motivace. Ale ta vycházela až na pátém nebo šestém místě. Nejčastěji všichni říkali, že chtějí pomoci své komunitě, že chtějí být její součástí. Proto také říkám, že si lidé mimo Německo často neuvědomují, že naše energetická tranzice pokračuje již 30 let. Začalo to jako odpor k jaderné energetice, kterou lidem autoritativně vnucovala vláda. Katastrofy jako Fukušima či Černobyl pak byly katalyzátory, ale důvody jsou hlavně možnost rozhodovat si sám. Ale samozřejmě, pokud se podíváme na dnešní růst například malých fotovoltaik, tak se z obnovitelných zdrojů stala i možnost dobré investice. A i proto má Energiewende velkou podporu veřejnosti.

HN: Neklesá tato podpora? I vláda uznává, že dotační programy jsou příliš štědré. A přechází od přímých dotací k aukcím.

Když se podíváte na různé průzkumy, tak se podle položených otázek odpovědi někdy liší, ale celkově je podpora poměrně velká. Vláda možná mění trochu názor, je to tradiční spojenec velkých energetických a distribučních společností.

HN: Bývalý šéf E.ON Fritz Vahrenholt nazval Energiewende nejhorším harakiri, které může nějaká země spáchat. Nemůže mít pravdu v tom, že ta tranzice je přece jen trochu moc rychlá a vaše síť není připravená?

Nechápu, jak k takovému názoru může někdo dojít. Tranzice v Německu je rychlá, to ano. A velkým firmám vadí jen to, že jsou tu noví investoři a o jejich zdroje již není takový zájem. Problém je, že na trhu je jednoduše stále moc elektráren, roste export a nevyřeší to ani plánované odstavení jaderných zdrojů. Chápu, že se to velkým firmám nelíbí, ale to neznamená, že je to příliš rychlé.

HN: Narážím spíš na extrémní situaci, která nastala letos během lednových mrazů. Produkce z větru i slunce byla najednou naprosto minimální. A v celé střední Evropě se naplno rozjelo všechno, co mohlo spalovat uhlí, mazut, prostě cokoliv… Neukazuje to na slabiny energetiky založené na obnovitelných zdrojích?

Tohle jsou situace, které jsou nejsložitěji zvládnutelné, když se chystáme, že celý náš systém přejde na obnovitelné zdroje. Otázkou je, podle čeho to hodnotíte. Dnes obnovitelné zdroje vyrábí 33 procent německé elektřiny, to je celoroční průměr. Takže někdy je to víc, někdy méně. A i když nyní byla zima, biomasa a vodní zdroje dodávaly, takže jsme se pohybovali okolo 10 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ale i když byla největší spotřeba, země stále exportovala elektřinu. Takže jsme daleko od blackoutu. Podle mého tak stále musíme zavřít některé konvenční elektrárny.

HN: Jak ale bude vaše energetika reagovat právě na takovéto krizové situace? Ano, mohou nastat jen na pár dní v roce a někdy ani to ne. Ale i nyní jste to zvládli jen tak tak.

Je to ekonomická, a ne technická otázka. V Německu si začínáme uvědomovat, že období tzv. base-loadu jednou skončí. Tedy doba, kdy energii dodávaly velké zdroje, které jely stále na stejný výkon.  To v budoucnosti nemá místo. V následujících pár letech se bude stávat, že bude síť ze 100 procent naplněna z OZE. A to vyžaduje, aby konvenční elektrárny byly mnohem víc flexibilní, aby byly schopné startovat a vypínat průběžně. Flexibilní systém má více plynových elektráren a méně těch uhelných a jaderných.  Ale znamená to více flexibility i na straně zákazníka. Vidíme to už dnes. Zákazníci jako třeba velké chladírenské společnosti mají speciální kontrakty, kdy odebírají jen v době, kdy je cena velmi nízká, a naopak neodebírají nic, když je elektřiny málo a cena vysoká.

Stejně tak je nutné pro větší flexibilitu posílit propojení s našimi sousedy. V lednu se tak oznámilo nové spojení se Švédskem, v roce 2019 bude nové spojení Nordlink s Norskem. Budeme tak moct využívat tamní přečerpávací elektrárny v době přebytku elektřiny.

HN: Češi na vaši kooperaci se sousedy asi moc neuslyší. Náš správce přenosové soustavy ČEPS si již dlouho stěžuje na nekooperaci a aroganci německé strany při jednání o přetocích vaší elektřiny přes naše území. Došlo to tak daleko, že na hranicích vznikly dva transformátory, které nás mohou kdykoliv odstřihnout od vaší sítě…

To je ale spíše otázka politická. Pokud Německo využívá vaši síť, měly by být nastaveny nějaké kompenzace, které vám vynahradí případné náklady.

HN: Mluvil jste ale o propojování s dalšími zeměmi. Nám by ovšem pomohlo, kdyby si Německo udělalo vlastní domácí úkol – tedy propojit sever a jih země, aby elektřina netekla jen přes vaše sousedy…

Na tom se ale pracuje. Hlavní potřeba nastane v roce 2022 s vypnutím jaderných elektráren na jihu.

HN: Je to přece v jednání již šest sedm let a stále nic.

Svou roli zde hraje bavorská vláda, která jádru vždy hodně fandila a nyní tyto věci zdržuje.

HN: Dříve jste řekl, že přechod na obnovitelné zdroje energie není problém technologický, ale ekonomický. Je jasné, že vše je možné, když je člověk/vláda ochotný to zaplatit. Ale není Energiewende přece jen už příliš drahá?

Myslím si, že ta drahá část transformace už je za námi. To byl velký nástup hlavně u solárních elektráren v letech 2011 a 2012. Tyto ceny budeme platit 20 let, pak náklady odpadnou. Dnes už jsou nové obnovitelné zdroje mnohem levnější. 

HN: Mám na mysli něco jiného – opět se vracím k letošnímu lednu. Čím nahradíte elektřinu z větrníků a solárních panelů, které nebudou vyrábět, zatímco konvenční elektrárny budou zavřené? Nebude udržování těch ostatních příliš nákladné?

Je to matematická otázka, kolik toho potřebujete. Podle našich výpočtů se obejdeme bez hnědouhelných zdrojů a měly by to utáhnout černouhelné a plynové elektrárny. Nebál bych se ani odstavení jaderných elektráren. Do dalších let je tu ještě jedna věc, a to je vývoj baterií a dalších možností ukládání energie. Věc, která vše také změní, je přechod vytápění na ekologicky získanou energii z obnovitelných zdrojů. Vše se samozřejmě také více zaměří na systémové služby. Bude potřeba mít v systému konvenční zdroje. Mohou být vypnuté, ale majitelé je budou muset udržovat připravené ke spuštění. A to nemohou dělat zadarmo. Takže zde bude více možností, jak s krizovými situacemi bojovat. Jak měnit nejen výrobu, ale i poptávku.