Věříme, že se startovní čísla pro běžce budou víc prodávat přes charitu, říká manažer pražského maratonu

Pražský maraton, který je spolu s dalšími běhy série Run Czech nejen vyhlášeným závodem světové třídy, ale i prosperujícím obchodem, by chtěl stále více startovného prodávat prostřednictvím charitativních organizací. Ty by tak měly díky tisícům běžců získávat peníze na svoji činnost. Prodej přes nevládní organizace konkrétně letos ale vázne.

Jako vzor si akce bere maraton v Londýně. "Tam jde přes charity 95 procent prodeje, běžný je takzvaný individuální fundraising. Když se někdo maratonu účastní, koupí si číslo od charitativní organizace a pak teprve přesvědčuje kolegy nebo známé, aby na takovou dobročinnost, tedy běh za dobrou věc, přispěli," říká ředitel obchodního rozvoje společnosti Run Czech Sašo Belovski.

Jak je vlastně v Česku oblíbené městské běhání ve srovnání se zbytkem Evropy?

Zdá se nám, že teď běhá každý, ale nechali jsme si jako každý rok udělat studii GfK a z ní vychází, že aktivně sportuje 61 procent Čechů, což je skutečně dost. Ale z nich aktivně běhá, tedy zúčastnilo se nějakého městského běhu, devět procent, což je zase číslo ze studie EU z roku 2014. V Dánsku je to 31 procent, v Německu 29, státy Visegrádu mají podobný podíl jako my.

Byznys s městskými běhy tedy ještě v Česku může jít nahoru? 

Za ty tři roky odhadujeme, že jsme se dostali na nějakých 12 procent a náš cíl je přilákat k nim do pěti let zhruba 22 až 23 procent sportovně aktivní populace. Což znamená, že potenciál je vyčerpaný zatím jen z více než třetiny. Hodně lidí si stále myslí, že jde jen o běhy pro profesionály, maraton, půlmaraton, ale my se snažíme stále zdůrazňovat, že každý si může najít svoji vzdálenost a disciplínu, máme i kratší, nesoutěžní běhy, kde nejde o čas, lze jít či běžet i s kočárkem. 

Proč se letos ještě nepodařilo pražský maraton vyprodat?

Vyprodali jsme registrace, tedy těch asi 90 procent, které si prodáváme sami, už na podzim. Vázne prodej zbylých deseti procent, které jdou přes charitativní organizace. U nevládních organizací se letos očividně stala nějaká chyba, ony to nebyly schopné prodat, stovky kusů jsme už od nich museli odkupovat zpátky, protože jsme nechtěli, aby ti, kterým by měl maraton finančně pomoci, na něm prodělávali. Možná byla příčina to, že letos poprvé jsme se snažili postupovat s nimi organizovaně, prodej standardizovat. Letos jsme jim stanovili minimální i maximální počet odebraných registrací a začlenili je do našeho systému, ale někde to vázne. Další příčina je, že se navýšila kapacita. Z těch 10 600 každoročních účastníků jsme vyčlenili ty, kteří běží štafetově. Dřív brali místa maratoncům, nyní mají separátní závod. Přibylo tak 1500 míst.

Princip, proč se charitám prodej tak nedaří, je možná zřejmý. Aby získaly nějaké peníze na svoji činnost, což je jedním z deklarovaných účelů akce, musí prodávat dráž než vy. Nestálo by za to vymyslet nějaký mechanismus, třeba pomocí sponzorů, který by ten rozdíl setřel?

V Londýně, kde jde přes charity 95 procent prodeje, je běžný takzvaný individual fundraising. Když se někdo maratonu účastní, koupí registraci, která není levná právě proto, že z těch peněz jsou podporovány ony nevládní, charitativní organizace, a pak teprve přesvědčuje kolegy, známé, aby na takovou dobročinnost, tedy běh za dobrou věc, přispěli. A funguje to velmi dobře. My věříme, že podobný model se postupně podaří prosadit i u nás. Maratonu taky nějaký čas trvalo, než se uchytil. Podobné to bude i s modelem, který bude ve stále větší míře pomáhat dobročinným organizacím.

A jak je to s cenou, kterou lidé charitám platí? Každé jinak?

Ano, tu finální cenu totiž nestanovuje organizace, ale běžec. On by si měl po dohodě s charitou určit, kolik chce přispět. Náš cíl ale je, aby byla cena jasná, bez dohadování a právě díky individual fundraisingu přijatelná.