Robotizace zasáhne vysokoškolsky vzdělanou třídu, zmizí desítky tisíc míst. Dělníků se tolik nedotkne, říká ekonom Vávra

Ekonom David Vávra, který radil vedení České národní banky i centrálním bankéřům od Mozambiku po Turecko, říká, že přerodu českého hospodářství na inovativní ekonomiku brání hlavně státní byrokracie, vysoké daně a odvody. "Daňová zátěž je naprosto neúměrná, stejně jako je neúměrná zátěž administrativní, zejména pro malé firmy a podnikatele," říká ekonom v rozhovoru pro HN. Podle Vávry si s rozbujelou administrativou mohou lépe poradit velké firmy než ty malé.

Vávra vedl tým odborníků, kteří pro sborník Aspen Institute Kam kráčíš, Česko? připravovali kapitolu o konkurenceschopnosti a perspektivách tuzemského hospodářství. Sborník a stejnojmennou konferenci připravuje Aspen spolu s HN.

HN: Jak je na tom české hospodářství s konkurenceschopností obecně?

Na první pohled si ekonomika vede velice zdatně, především v oblasti exportu. Na druhou stranu se v řadě indikátorů konkurenceschopnosti za poslední roky neposunujeme dopředu. A je otázka, zda jsme se nedostali na své hranice.

HN: Co nás brzdí?

Jsou to hlavně takové ty měkké aspekty, jako kvalita státní správy, to jak stát a jeho administrativa pomáhají nebo komplikují rozvoj byznysu. U nás, ač to zní jako klišé, trpíme opravdu rozbujelou státní správou, která podnikání vůbec nepomáhá. Daňová zátěž je naprosto neúměrná, stejně jako je neúměrná zátěž administrativní, zejména pro malé firmy a podnikatele. Velké společnosti, na kterých je velká část naší konkurenceschopnosti postavena, si s tím umí poradit. Drobní podnikatelé se změtí paragrafů a regulací probírají velice těžko.

HN: Mezinárodní srovnání také upozorňují na složitost daňového systému a míru zdanění...

To je velký problém. Podle řady žebříčků je podnikání u nás paradoxně zdaněno mnohem více než v Německu, když se zohlední vše od zdanění práce, včetně sociálních odvodů, po finální korporátní daň. V samotném zdanění práce jsme mezi jedněmi z nejhůře umístěných zemí OECD. To je absurdní. Důsledkem toho také je, že lidé ani neznají cenu své práce. Reálně musí totiž vydělávat mnohem víc, než kolik vidí na své výplatní pásce.

HN: Jsou mezinárodní žebříčky konkurenceschopnosti relevantní?

Naše umístění ve většině těchto žebříčků, někde mezi 20. a 30. místem, není špatné. Na druhou stranu je samotná konkurenceschopnost těžko uchopitelný pojem. Z pohledu investora je mnohem důležitější jít do struktury toho indexu a dívat se na konkrétní věci, například na pokrok v digitalizaci státní správy nebo na dostupnost vysokorychlostního internetu. Ty hlavní indexy jsou spíš důležité pro politiky, protože nastavují určité zrcadlo toho, jak si hospodářství stojí. Tam jsou užitečné.

HN: Ve sborníku Kam kráčíš, Česko? si také všímáte neuspokojivého tempa přibližování české ekonomiky Západu. V čem je podle vás problém?

Je to jednoznačně dané tím, že tuzemská ekonomika funguje na principu kvalitního, ale starého a mnohokrát repasovaného stroje. Hospodářství je sice založeno na středně kvalifikované, ale velmi levné pracovní síle. Obávám se, že v okamžiku, kdy se něco z toho naruší, celý tento model konkurenceschopnosti se rozpadne. Nevěřím totiž tomu, že se naše velké podniky - a tím myslím třeba i banky nebo služby - dokážou rychle přetransformovat v něco úplně jiného. Asi budou schopny poskytoval lepší bankovní služby a lepší auta, ale nejsem si jist, že začnou například pronikat do kosmických technologií. Myslím si to proto, že rozhodování o těchto věcech se nebude dít u nás, ale v zahraničních centrálách těchto firem.

HN: Takže je problém i zahraniční vlastnictví produkčních kapacit?

Ano. Věřím, že například Volkswagen začne vyvíjet létající auta, elektromobily a kosmické technologie. Ale my zatím fungujeme jako dobře naolejovaný stroj na peníze. Kdybych byl zahraniční investor, choval bych se stejně: tento fungující stroj bych si zachoval a továrnu na elektromobily nebo vznášedla bych postavil kdekoli jinde, kde to bude dlouhodobě nejvýhodnější.

HN: Jak moc nás tedy ohrožuje robotizace?

U nás robotizace půjde možná víc postupně než jinde. Velká část průmyslových výrobních procesů je už nyní vysoce automatizovaná. A nízkokvalifikovaná pracovní místa, o kterých mluvíme, nebudou až tolik zasažena. Tyto práce, třeba profese zámečníků nebo instalatérů, bude robot těžko nahrazovat. Obávám se, že místa, která to postihne nejvíc, budou ta naše - pozice pro vysokoškolsky vzdělanou vyšší střední třídu. Desítky tisíc míst pro úředníky nebo bankovní pracovníky mohou velice snadno zmizet.

Pokud robotizace postihne dělnické profese výrazně více než nyní - což já si myslím, že se tak úplně nenastane -, možnosti přizpůsobení těchto lidí na jinou manuální práci jsou poměrně dobré a sociální dopady snáze zvládnutelné. Horší budou ale dopady toho, že najednou bude bez práce deset patnáct tisíc bankovních úředníků, kteří vychodili vysokou školu a mají hypotéky. V takovém případě by šlo o zcela jinou dimenzi sociálního dopadu a o tom se zatím příliš nemluví.

HN: Ve sborníku Kam kráčíš, Česko? říkáte, že jedna varianta vývoje tuzemské ekonomiky by mohla být tato: zůstat na nastolené cestě "kvalifikované a laciné montovny" a na tu se soustředit. To by ale vyžadovalo pustit se do masivního náboru pracovníků ze zahraničí….

Z politického hlediska to je možná těžko průchodné a technicky neproveditelné, ale mně jako ekonomovi to teoreticky smysl dává. Když umíme dobře dělat montovny a takovou práci organizovat, dokážu si představit, že - při troše zjednodušení - bude pro Německo nebo Francii jednodušší si nás na toto najímat jako specialisty, jako někoho, kdo se postará o přísun levné pracovní síly a výrobu splňující všechny potřebné standardy kvality. Naši partneři v nás už za posledních deset patnáct let získali důvěru a vědí, že v tomto jsme dobří. Pokud bychom to dokázali zorganizovat v ještě ve větší míře, tak by to problém nemusel být. A my Češi bychom se časem ideálně posouvali z pozic dělníků na místa manažerů těchto provozů. Prostřednictvím tohoto mechanismu bychom si nechávali i větší část přidané hodnoty. To by nás časem mohlo dovést i k jiným technologiím.

HN: To by ale vyžadovalo politickou shodu a státní podporu...

Bylo by nutné zajistit příliv nové kvalifikované pracovní síly a udržet mzdy nízké. A k tomu je naprosto nutné, aby se taková pracovní síla opět vracela zpátky domů. Konkurenceschopnost zemí, jako je Čína nebo v minulosti Jižní Afrika a Singapur, je postavena přesně na tomto principu. U nás takto už fungují Ukrajinci: velká část z nich se vrací domů, kde mají rodiny, a to, k čemu se ze sociálního a ekonomického hlediska vztahují, je bývalá Podkarpatská Rus, a ne Praha. Tento model by ovšem vyžadoval velkou míru koordinované státní politiky, spojenou s kompletní změnou zákonů, včetně těch imigračních a administrativních. My zatím nejsme schopni zjednodušit ani stavební povolení, a toto by bylo ještě řádově komplikovanější.

HN: Jaká jsou tedy vaše doporučení pro zlepšení konkurenceschopnosti Česka nebo obecně pro zlepšení pozice českého hospodářství?

Moje doporučení je zjednodušení administrativy a radikální řez státní správou - řez předpisy, daněmi, radikální snížení administrativní zátěže podnikání. To je hlavní velký úkol.

HN: To je ale velmi obecná myšlenka, o které se mluví pořád dokola...

Právě. Doporučoval bych proto zaměřit se průřezově na několik konkrétních, zdánlivě možná izolovaných problémů, na jejichž řešení by se našla celospolečenská podpora. Bylo by třeba vybrat velice konkrétní úkoly. Nesnažit se zredukovat státní správu jako úkol sám o sobě - to nedává smysl, protože to samo neznamená, že víme kam říznout. Šlo by o to, vybrat si konkrétní problém, něco měřitelného, například ono zkrácení doby vyřízení stavebního povolení. Je to nakonec neuvěřitelně komplexní úkol, při jehož řešení bychom ale odhalili všechno to, v čem problém vězí, například že o povoleních rozhoduje pět ministerstev a podobně. Řešením konkrétního problému by zároveň docházelo k posunu u všeho ostatního. Navrhoval bych třeba pustit se do řešení deseti takových úkolů, na kterých se všichni bez větších pochyb shodneme, a na ty se soustředit. Jinou alternativou je adoptovat některý jinde vyzkoušený model jednoduché státní správy, například ten estonský. Ale tam může být problém to na naši současnost a historickou zkušenost naroubovat.

HN: Jaká by byla další doporučení?

Dalším úkolem je mnohem více investovat do kvality středoškolského a vysokoškolského vzdělání, kde začínáme zaostávat. Týká se to i jazykové průpravy. Jde hlavně o to, podpořit schopnost lidí se sebevzdělávat a adaptovat na změny.

Pak je celá řada "měkkých indikátorů" konkurenceschopnosti, na které je třeba se zaměřit - od zjednodušení a snížení daní až po kvalitní infrastrukturu, hlavně infrastrukturu pro rychlý a dostupný internet. To se týká i celé oblasti eGovernmentu, třeba možnosti podat daňové přiznání on-line během deseti minut, jako je tomu v Estonsku.

Velkým nedostatkem také je, že nám chybí cílevědomá výchova elit, nejenom byznysových, ale i elit pro státní správu.

HN: Jak by se měl vznik elit podpořit?

V některých zemích, například ve Francii, je to postavené na skupině elitních vysokých škol, do kterých má přístup každý bez rozdílu sociálního pozadí a čistě na základě svých výsledků a schopností. Z takových lidí se pak rekrutují šampioni nejen průmyslu, ale i státní správy. Na trochu jiné bázi funguje systematická výchova elit i ve Velké Británii. To je něco, co tu nemáme. Na Slovensku například působí organizace LEAF, která je financována ze soukromých zdrojů a má podobné cíle.

Ekonom Vávra: Česká ekonomika si vede velice zdatně, ale v konkurenceschopnosti se neposouváme