Kauza, při níž úřad zadržel firmě miliony kvůli údajnému podvodu, je neobhajitelná, říká Nesrovnal z Komory daňových poradců

Jak byste zhodnotil vyjádření soudkyně NSS v tom smyslu, že daň se má vybírat tam, kde se ztratila, a ne tam, kde se dá snadno něco vzít? Tohle přece vypadá jako samozřejmost, ale z rozsudku vyplývá, že opak je pravdou.  

V rozsudku nezaznělo nic nového. Vše, co je v něm řečeno, už vyplývalo z rozsudků NSS nebo Soudního dvora Evropské unie. Nejvyšší správní soud již v roce 2014 řekl, že nelze vybrat jakýkoliv článek řetězce jako ten, kterému bude daňová povinnost vyměřena, jen proto, aby se "někomu" podařilo ji vyměřit a daňový výnos. Rozsudek je tedy nový v tom, že všechny tyto zdroje shrnul a závěry jednoduše a jednoznačně popsal. Rozsudek je významný v tom, že na poměry Nejvyššího správního soudu je velmi podrobný v závěrech i v popisu vlastního příběhu. A to je dobře.

Pokud vyjdu z tohoto popisu, tak mi vychází, že kauza je jednoznačná, co se týká nároku na odpočet DPH, a také v tom, že firma Vyrtych udělala vše pro to, aby případně odhalila, že je součástí podvodného řetězce. Ne že věděla nebo měla vědět, že je součástí nějakého podvodného řetězce. 

Berní úřad nám roky tvrdil, že naše stroje neexistují, říká šéf firmy se zabavenými miliony

14. 2. 2018 ▪ 5 min. čtení

Tak to tvrdí finanční správa. V čem podle vás spočívá ona jednoznačnost, že firma nemohla vědět o nějakém podvodném řetězci, a v čem podle vás stále panují nejasnosti? 

Když se podíváme na jednotlivé atributy kauzy a vyjdeme z toho, co bylo v rozsudku napsáno, tak si nedokážu představit, co by ještě daňový subjekt měl udělat, aby prokázal, že nemohl vědět o případném podvodném řetězci. Když to vezmeme postupně: Nešlo o fiktivní plnění, jako může být třeba reklama nebo neexistující zprostředkování. Šlo o dodávku stroje a ten fyzicky existoval. Dokonce nadále existuje a funguje. A daňový subjekt několik měsíců přesvědčoval finanční úřad, aby si ten stroj šel prohlédnout. Úřad však trval na tom, že dodávka fiktivní je. Dodavatel byl vybrán v otevřeném výběrovém řízení. A správce daně nijak toto řízení nezpochybňoval, že by toto výběrové řízení mělo být například něco jako karlovarská "losovačka". Vše bylo dodáno za cenu obvyklou, doloženou nezpochybněným znaleckým posudkem, a ne za nějakou fiktivní cenu. Další věcí je, že ani dodavatel, ani jeho další subdodavatelé nekrátili daň.

Ano, to byl údajně až nějaký subdodavatel třetí v řadě. 

Ale i ten třetí v řadě, který byl v roli potenciálního podvodníka, se dopustil "pouze" toho, že nezaplatil daň. A Nejvyšší správní soud říká, že neodvedení daně nemůže být automaticky považováno za daňový podvod. Takže když vezmu jednotlivé části puzzle celého příběhu, tak si nedokážu už nic jiného představit, co měl ještě daňový subjekt udělat. Správce daně sice také říkal, že jednotlivé firmy byly různě propojené, ale na to NSS odpovídá, že to v té době nikdo nemohl vědět. Navíc fakt, že je někdo ve více firmách najednou, ještě není důkaz daňového podvodu. 

Jak je možné, že tohle nezohlednilo Odvolací finanční ředitelství a prvoinstanční soudy to nechaly dojít až k NSS?

Nevím. Musím se přiznat, že mě děsí, když u některých věcí, s nimiž za mnou přijde klient, a které vypadají zcela jasné, nastane to, že se najednou dostaneme až k NSS. A předchozí instance, což by mělo být Odvolací finanční ředitelství a prvoinstanční soud, tu věc nezastaví. Někdy si musím říct: Zaplať pánbůh za Nejvyšší správní soud. 

Přidejte si Hospodářské noviny mezi své oblíbené tituly na Google zprávách.