Endorfiny Petra Vachlera: Filmový impresário chodí naboso, vyrábí dokumenty pro Netflix a dokončuje snímek o smyslu života

Petr Vachler se k filmu dostal skrze malou roli ve snímku Karla Smyczka Proč?. Jde o sondu do komunity fotbalových fanoušků. Co se sportu týče, měl Vachler dřív blíž k hokeji. Hrál také vodní pólo. Dnes je jeho sportem číslo 1, dá-li se to tak nazvat, chůze. Ovšem ne jen tak ledajaká chůze. Chůze bez bot, bez ponožek, naboso.

Při natáčení dalšího dílu pořadu Endorfiny jsme se tedy zuli. Když si Vachlera na terase jeho mikrosvěta s názvem Pokrok (jde o soustavu domů a objektů s inspirací v Hundertwasserově nebo Gaudího architektonickém stylu – výjimečný prostor v zástavbě jednolitých činžáků dolního Žižkova) zkoušíme z chození po kostkách lega, skoro se nám vysměje a vytahuje historky o několikahodinových procházkách po zamrzlých řekách, střepech, o zážitcích s extrémním saunováním, holotropním dýcháním, pobytech ve tmě a hladovkách.

Narážíme tedy na experta a zkušeného bosochodce, nikoliv pozéra. Co se bot týče, tuto část šatníku Vachler neřeší posledních pět let a klidně naboso prochází městem, projíždí jím na skútru a nemá problém na oficiální filmové premiéry vyrazit třeba v obleku, ale od kotníků dolů nahý. Důležité ponaučení. Když je člověk naboso, neměl by mít neúměrně tomu oblečený svršek, rukavice.

"Je to prostředek splynutí s okolím, prostorem, přírodou, další vjem, způsob hmatu a prožitku prostředí, v němž člověk je," obhajuje bosou chůzi. Vachler má svérázný smysl pro humor a je s ním legrace, rád si střílí ze sebe, z druhých, ze všeho. Když pak chvíli postáváme na terase u jeho pracovny a padne dotaz, zda ještě cítí nohy, jestli mu neumrzly, odpoví, že je cítí, ale doufá, že je necítíme my, že prý si je ráno myl.