V době, kdy chce celá Evropa zezelenat, se v Česku loni nepostavila ani jedna větrná ani velká sluneční elektrárna. Rok předtím to bylo u větru pár kusů a u slunce opět jen ty nejmenší instalace na střechách rodinných domů. Pokud má ale Česká republika splnit své cíle ohledně podílu zelené energie v roce 2030, musí pořádně zabrat. A to i proto, že tyto cíle se nyní budou radikálně zpřísňovat. Tuzemští politici tak budou muset změnit svůj přístup a aspoň trochu ukázat, že tu nějaké obnovitelné zdroje vůbec chtějí.
Že se větrníky už řadu let ve velkém staví v Německu, Dánsku či Velké Británii, není žádná novinka. V poslední době ale na zelenou vlnu naskočily už i země jako Polsko, které dlouho hrálo roli toho posledního vzadu. Český nezájem trvá už deset let, a i když už se připravují první projekty, zatím to na velký restart nevypadá.
Postupné zpřísňování
První cíle začala EU představovat již před šesti lety, kdy měla proběhnout klimatická konference v Paříži. Původně měly do roku 2030 klesnout emise skleníkových plynů o 40 procent a podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě energií měl být alespoň 27 procent (později 32 procent).
Už loni se ale šéfové vlád dohodli na zpřísnění emisního cíle na 55 procent. A letos v létě přišla Evropská komise s plánem Fit for 55, který říká, jak toho dosáhnout. Podíl obnovitelných zdrojů by měl nově být 40 procent, což je obrovské číslo. Česko se loni dostalo jen něco nad 16 procent. Nové cíle tak kritizují i někteří vládní politici. A to i přesto, že premiér Andrej Babiš (ANO) s jejich navyšováním souhlasil.
Přístup dosavadní vlády k obnovitelným zdrojům byl v posledních letech poměrně chladný. Vše obnovitelné je u nás totiž stále spojováno s takzvaným solárním boomem z let 2009 a 2010, kdy došlo kvůli nezvládnuté podpoře k nekontrolovanému růstu nových slunečních elektráren. Ve spojení s biomasou a biometanem na ně dnes spotřebitelé spolu s vládou doplácejí zhruba 45 miliard korun ročně.
Neochota být zelený byla vidět například při přípravě tzv. Národního klimaticko-energetického plánu před třemi lety. Země v něm měly navrhnout, jak chtějí k celoevropským cílům snižování emisí přispět. A Česko bylo všechno jiné, jen ne ambiciózní. Pro rok 2020 mělo nastavený cíl 13 procent. A i když ho překročilo, ministerstvo průmyslu pod vedením Karla Havlíčka (za ANO) jednoduchou trojčlenkou prostě tento podíl přepočítalo na nové cíle na další dekádu. A vyšlo jim 20,8 procenta.
Sám Havlíček tehdy pro HN v rozhovoru přiznal, že ministerstvo ani neprovádělo žádné složité analýzy potenciálu slunečních a větrných elektráren či jejich nákladovosti. Prostě do Bruselu poslalo jen „minimální zlo“. Po jednáních s Evropskou unií nakonec došlo ke „kompromisu“ na úrovni 22 procent. Po letním navyšování cílů Česko zatím nové plány nezveřejnilo. Při aritmetickém přepočtu by nyní měl být podíl kolem 28 procent.
Ve finále bude úplně jedno, jestli si dnes vláda stanoví 27 nebo 32 procent. Nutné je, aby investorům do obnovitelných zdrojů dal stát jasně najevo, že nové elektrárny chce.
V současné době takový přístup zatím vidět není. Z vlády zní pouze bědování, že Česko potřebuje stabilní dodávky z uhlí, plynu a hlavně jádra. Právě na nový jaderný blok v Dukovanech se soustřeďuje veškerá pozornost politiků. A zelené zdroje jsou jen něco, co se „musí“.
Ať to zaplatí EU
Jedinou možností, jak dnes získat dotaci, jsou peníze z evropských fondů nebo z emisních povolenek. Ty plní například program Nová zelená úsporám, který dotuje solární elektrárny na střechách domácností. I to pomáhá. Pár desítek megawattů výkonu solárních elektráren (z celkových 2100), které se v posledních letech postavily, připadá právě na střešní instalace. I když potenciál je násobně vyšší.
Letos navíc vznikl takzvaný modernizační fond opět s penězi z povolenek. To je po osmi letech vůbec první možností, jak získat dotace pro větší zdroje. Fond už nalákal žádosti tisíců investorů od těch malých po obry typu ČEZ. Ten například plánuje vystavět stovky megawattů výkonu na haldách či dalších brownfieldech už v příštích čtyřech letech. Další, jinak hlavně uhelné firmy, mají podobné plány.
Objevují se i projekty na větrné zdroje, i když těch se v Česku asi nikdy nebude stavět bůhvíjak velké množství. A to nejen kvůli povětrnostním podmínkám, ale hlavně kvůli častému odporu místních komunit.
Vládní plány by mohly být zbytečné i z jiného důvodu. Ceny technologií dramaticky padají, od solárního boomu až o 80 procent. A v posledních letech rostou ceny energií. Zatímco v roce 2016 stála megawatthodina elektřiny jen něco přes 20 eur a letos na začátku roku to bylo více než 50 eur, teď už je cena nejvýše v historii a překračuje hladinu 100 eur na celý rok. Dodávky na jednotlivé měsíce stojí i 140 a více eur. Jestli ceny zůstanou takhle vysoko, není jisté. I kdyby ale elektřina zůstala na úrovni 70 až 80 eur, velké zelené elektrárny už by se mohly vyplatit i bez dotací. A pak už by stát mohl dotovat jen ty nejmenší na střechách rodinných domů.
Tento text je součástí projektu Konec uhlí, jehož partnerem je skupina ČEZ.
