Ráno po cestě do práce jsem se zastavila u vchodu do našeho domu. Dívám se na policejní vůz naproti: To sledují mě? Nebo si se mnou chtějí jen dát čaj? Nakonec ani jedno. Ukázalo se, že poldové přijeli k někomu jinému nebo se prostě ulívají z práce.

Volá mi máma, že našeho souseda – je stejně starý jako já – poslali bojovat na Ukrajinu. Nemůžu uvěřit, jaké role válka všem rozdala. Já dělám v Moskvě nezávislou žurnalistiku, zatímco všechny kolem mě zavírají, spolužačka sedí doma těhotná a obviňuje mě, že nemám ráda Putina, a soused odjel střílet Ukrajince. Je těžké si představit, jaký bude, až se vrátí. Co si pamatuji, často neuroticky mrkal, a když se usmál, byl nervóznější a mrkal častěji. Matka ho tloukla po rukou za to, že nehrál na klavír tak, jak chtěla ona, a celé dětství jsem slýchávala jeho křik a pláč. Ve společnosti byl zamlklý a natolik nenápadný, že si ho nevšímali ani ti, kteří všechny šikanovali. A nebýt války, ani já bych si na něj nikdy nevzpomněla. Myslím si, že s takovou povahou prostě nemohl odmítnout sloužit v armádě a utéct z Ukrajiny, jak to dělají jiní vojáci.

Zbývá vám ještě 80 % článku
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se