Investice do umění jsou ošemetné, dílo si zamilujete a pak je těžké ho prodat

Když vyrůstáte mezi obrazy obří hodnoty a u večeře si s tátou a bratrem místo o fotbalu povídáte o novinkách ve světě umění, není divu, že se nakonec i vy pustíte do obchodování s obrazy. Jakubu Kodlovi, nejmladšímu ze slavné pražské galerijní rodiny Kodlových, tak nebylo ještě ani 18 let, když v rámci rodinné Galerie Kodl spoluzaložil s bratrem Matyášem sekci KodlContemporary, věnující se současnému českému umění. V rozhovoru jsme si povídali o tom, proč a v čem je prostředí umělců toxické, jak může galerista neuváženým jednáním zahubit kariéru začínajícího umělce, nebo o tom, proč je dobré neházet hopíkem v místnosti plné drahocenných obrazů.

Sběratelskou tradici ve vaší rodině založil váš prapradědeček Jan, novodobou historii aukčního domu Kodl začal váš otec, váš bratr zase stojí za vznikem aukčního portálu Artslimit. Měl jste vůbec možnost vydat se v životě cestou, která by nevedla k trhu s uměním?

Na tohle se mě ptá hodně lidí, mají asi pocit, že jsem do toho byl nějakým způsobem nucen. Tak to ale nebylo. Vyplývá to jednoduše z toho, že jsem byl od dětství obklopený uměním. Jak v galerii, tak i doma, kdy táta dostal každé dva týdny záchvat inspirace a musel obměnit výzdobu celého obývacího pokoje a udělat tam tematickou výstavu nějakého autora. Když v takovém prostředí vyrostete, tak k tomu sám inklinujete. Pravda je, že jsem zkoušel v životě i jiné věci, chvíli jsem pracoval v korporátu, studoval jsem vlastně také něco jiného. Na bakaláři to byla diplomacie a zahraniční vztahy, potom jsem tedy studoval galerijní management na Westminsterské univerzitě v Londýně a teď jsem si dokončil i studia byznysu na UCL School of Management. Pořád mě to ale táhne zpátky ke kořenům umění a obchodování s obrazy. A jsem za to rád, protože jak říkal děda, když to člověka baví, tak to vlastně není práce a je to něco nádherného.