SERIÁL : Historický vývoj peněz - 2.díl

Peníze jako ekonomický pojem jsou „ univerzální zboží, všeobecný ekvivalent, sloužící především k vyjádření cen ostatního zboží“, tj. k peněžnímu vyjádření hodnoty zboží, což je i jejich hlavní funkce – jsou mírou hodnoty - hodnota všech druhů zboží se měří a zjišťuje pomocí peněz. Peníze slouží stále znovu ke směně nového zboží, pomocí určité sumy peněz lze za určitou dobu uskutečnit několik směn za sebou, několik obratů – peníze jsou tedy oběživem a všeobecným směnným prostředkem. Peníze lze přijmout na placení závazků – jsou všeobecných platidlem. Peníze jsou prostředkem tvorby pokladu - lze je vždy proměnit v libovolné zboží anebo je dočasně odejmout z běhu a přeměňovat je na úspory. Zde mluvíme o tezaurační funkci. Funkci tzv. světových peněz plní peníze v případě, že vystupují z vnitřní sféry oběhu a vstupují do oběhu mezinárodního.Peníze vystupují v několika podobách. Rozeznáváme peníze kovové, papírové a tzv. žirové (bezhotovostní).

Kovové peníze jsou mince, které jsou státem raženy z kovu pro peněžní účely v určité váze, jakosti a formě, přičemž tyto vlastnosti jsou na minci osvědčeny razidlem. Plnohodnotnými se nazývají mince, kdy hodnota kovu, z něhož je mince vyrobena, se rovná sumě na minci (tzv. mince kurantní). Neplnohodnotné mince jsou mince, jejichž hodnota na minci vyražená je vyšší než hodnota kovu, z něhož je mince vyrobena. Kovové peníze se v současnosti již používají jen jako drobné mince na menší platby a na platby v drobném, a od svého vzniku je postupně nahradily papírové peníze. Papírové peníze vydávané centrální bankou se nazývali bankovkami, papírové peníze vydávané státem jako obecný platební prostředek se nazývali státovkami. Tento rozdíl je v současnosti setřen.Žirové peníze jsou bezhotovostní peníze. Jsou to zápisy na účtech plnící funkce peněz.

Peníze existují vždy jako peníze určité měny. "Peníze jsou kategorií ekonomickou, měna je právní formou peněz. Měna je peněžní systém zavedený zákonem v určité zemi. Měnou je jen to, co zákonodárství státu na svém území jako měnu označuje a připouští. Více států může mít i společnou měnu, pak jde o měnovou unii.

Skutečná měna musí podle všeobecně uznávaných právních zásad vykazovat tyto základní znaky: musí být jako měna uznávána státem, na jehož území jako měna působí, musí být na území státu skutečným platebním prostředkem, musí  být všeobecným platebním prostředkem, který je možno používat i v bezhotovostní sféře a musí být všeobecným ukládacím (tezauračním) prostředkem - uchovatelem hodnot v peněžní formě. Za tím účelem musí být rozmnožována emisí a musí tedy existovat určitá ústřední měnová instituce (emisní banka).Úprava měny tedy vyžaduje určit zákonné platidlo (kterým mohou být  vždy bankovky, státovky nebo drobné mince, přičemž za zákonná platidla mohou však být právními řády uznány i jiné platební prostředky, např. státní pokladniční poukázky), zřídit instituci pověřenou emisí peněz, stanovit pravidla emise peněz a stanovit měnovou jednotku.

Stanovení měnové jednotky především vyžaduje, aby byl stanoven její poměr k měnové jednotce předešlé. Nominální hodnota měnové jednotky (cena vyjádřená v určité měně) může být stanovena buď pevně (zlatým obsahem, což je již historicky překonaný způsob – viz. dále), pevným kursem k jiné měně, příp. "košem měn", anebo může být volně pohyblivá, tzv. „floating“. Od poslední třetiny minulého století až do roku 1975 byly všechny ústřední měnové instituce povinny za svou měnu kupovat zlato za pevnou cenu (za tzv. nominální úřední cenu zlata). Takto existovala všeobecná vazba jednotlivých měn ke zlatu, systém, označovaný jako „zlatý standard“. Zlato bylo základem kurzových vztahů do září r. 1975, kdy byla povinnost kupovat zlato za pevnou cenu zrušena a současné stanovy Mezinárodního měnového fondu přímo zakazují, aby ústřední měnové instituce nakupovaly zlato jinak, než za tržní cenu. Roku 1945 začal fungovat Mezinárodní měnový fond, který si vytkl za cíl vytvořit stabilní systém měnový kurzů, který by vytvářel příznivé podmínky pro mezinárodní pohyb zboží a služeb a pro mezinárodní pohyb kapitálu. Členské země MMF byly povinny odvozovat kurz své měny od  kurzu amerického dolaru s vazbou na zlato. Tento systém je označován podle místa založení MMF jako brettonwoodský. Směnitelnost dolaru za zlato byla v roce 1971 zrušena a tím došlo i ke zrušení brettonwoodského měnového systému, který byl nahrazen systémem kingstonským (jamajským) opírajícím se o pružné měnové kurzy. Podle nových stanov Mezinárodního měnového fondu, které se uplatňují již od začátku roku 1976, nemusí být nominální hodnota měnové jednotky stanovena buď vůbec, nebo může být stanovena pevným kursem k jiné měně nebo "koši měn".

O prvopočátcích měnové politiky bychom mohli hovořit v souvislosti se vznikem jistých výhradních práv panovníků vyspělých zemí v 10. a 11. století (tzv. regálů), kteří si vyhradili právo na veškeré zásoby drahých kovů v zemi, čímž získali velice významný zdroj příjmů, následně na ražbu mincí (tzv. peněžní regál, kdy hovoříme vlastně o prvopočátcích emisního bankovnictví) a později na rozhodování o platidlech, resp. soustavě platidel akceptovaných ve státě včetně jejich případného stahování z oběhu, tedy v dnešní terminologii - ovlivňování množství peněz v hospodářství. Nejednalo se však v žádném případě o promyšlenou, cílenou měnovou politiku v dnešním slova smyslu. Tehdejší znalosti o ekonomii nebyly zdaleka na takové úrovni, aby bylo možné promýšlet zásahy a plánovat jejich dopady na celé národní hospodářství (tuto problematiku ekonomové zkoumají cca teprve posledních dvě stě let). Nicméně evropští panovníci se začali otázkami potřeby plnohodnotné mince zabývat zejména v souvislosti s rozvojem zahraničního obchodu už od 13. století.

Přemysl Voráč

Ve třetím dílu seriálu se budeme věnovat dalším časovým etapám vývoje peněz.