Víceguvernér ČNB Hampl varuje před škodlivou regulací financí v EU

Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl ve středu v předním světovém finančním listu The Wall Street Journal Europe varoval, aby zbrklé snahy o co nejpřísnější regulaci finančního sektoru v Evropské unii nevedly k vytvoření bankovního dvojčete Společné zemědělské politiky. Taková "Společná bankovní politika" by byla dlouhodobě stejně katastrofální jako zemědělská politika a stejně tak těžké by bylo se jí zbavit, napsal Hampl ve svém článku.

Hampl vychází z toho, že reakce na nynější finanční krizi by neměla být horší než krize sama. Z toho hlediska "kroutí hlavou" nad globální debatou o "postkrizové" podobě finančního světa, kde se navrhuje dlouhý seznam regulací, zákazů a zpřísněného dohledu včetně politicky výnosného omezování manažerských platů.

Ve Francii se již stát dokonce snaží řídit banky i na mikroúrovni tím, že jim jako podmínku rekapitalizace stanovuje přesné úvěrové cíle. To vše završuje koncept nového všemocného globálního (nebo evropského) superregulátora.

Veřejný sektor válcuje sektor soukromý

Většina těchto představ směřuje podle Hampla k větší regulaci a centralizaci finančního sektoru, menší konkurenci a větší přítomnosti veřejného sektoru v tomto odvětví. Vypadá to, že jejich navrhovatelé je vymysleli už dávno a jen čekali na vhodnou příležitost představit je jako zázračné léky na všechny potíže finančního světa. Jako by se zapomnělo na to, že ve světě neexistuje nic takového jako dokonalá pravidla a dokonalá regulace, protože dokonalá jistota je nemožná.

Typické podle Hampla je, že soukromá část finančního světa se v debatách prezentuje jako jasný viník krize, zatímco role státu se již tolik nezkoumá. Mnohem méně pozornosti, než si zaslouží, se tak věnuje otázce, zda centrální banky před krizí správně regulovaly úrokové sazby jakožto klíčovou cenu v celé ekonomice. Ttotéž platí pro otázku, zda byly před krizí správně používány ty regulační nástroje, které měl stát k dispozici.

Zde krize skutečně vyvolává nové otázky, například po šíři záběru měnové politiky, nebo zda má smysl mít samostatnou měnu bez samostatné měnové politiky jako v Pobaltí a v Bulharsku, nebo mít měnu bez efektivního věřitele poslední instance jako na Islandu. O tom se ale podle Hampla až tolik nemluví a jednostranný důraz se klade na zpřísnění regulace, která však je už i tak dost vysoká.

Mnozí lidé nepřiznávají, že navrhovaná nová pravidla finanční trhy v budoucnu radikálně promění tak, jak to bylo dosud nemyslitelné. Jakmile se však po krizi prach usadí, bude velmi obtížné vracet situaci zpět, varuje Hampl.

"Všichni myslící lidé ve finančním sektoru by měli chtít, aby spěšná řešení přijímaná v nynějších špatných dobách, z nichž mnohá udělají stěží něco dobrého, nevedla dlouhodobě k mnohem horším dobám pro celé odvětví, a tím pro jeho klienty," píše Hampl. "Rozhodně není moudré bojovat s ohněm a zároveň ve spěchu měnit všechnu protipožární regulaci," dodává viceguvernér. K diskusi o promyšlených opatřeních je podle něj zapotřebí mnohem více času a chladných hlav, více příspěvků od akademiků a profesionálů a méně od politiků a evropských byrokratů.

Ohlédnutí za komunismem

Hampl na závěr na základě zkušeností s komunismem načrtává chmurný obraz, jak by mohlo bankovnictví po důsledné regulaci vypadat: čekání v nekonečných frontách nebo dávání úplatků za vydání kreditní karty, fronta před znuděným úředníkem za přepážkou otevřenou v pondělí od 10 do 13 hodin, pokud zrovna zaměstnanci znárodněného finančního sektoru nestávkují; rozhodování o úvěrech v úvěrových výborech obsazených nemotivovanými zaměstnanci a politiky.

Pak teprve podle Hampla pochopíme, co to je, udělat z finančního sektoru odvětví veřejné služby; špatné doby pak už budou stále, ne jen jednou za čas. To už však bude pozdě říkat si, že tehdy za krize jsme to s rolí státu ve finančním sektoru trochu přehnali, píše Hampl.