Audit JM, který vyšel v pondělí 3. 1. na webu a druhý den v Hospodářských novinách, kritizoval skutečnost, že se ministr financí Miroslav Kalousek rozhodl podat trestní oznámení na celou Zemanovu vládu a některé představitele ČNB v souvislosti s převzetím zkrachovalé IPB bankou ČSOB v červnu roku 2000. Ministr na můj text ve čtvrtek reagoval článkem "Fakta a mýty o převzetí IPB". V něm tvrdí, že se snažím tuto finanční transakci převyprávět jako pohádkový příběh - jako boj dobra se zlem. Skutečnost je prý prozaičtější - vždy šlo jen o peníze.
Šlo o systémové riziko, které hrozilo destabilizovat celou českou ekonomiku, která se tehdy navíc nenacházela v příliš utěšeném stavu. Odhaduje se, že úplná likvidace banky by sama o sobě způsobila výpadek HDP ve výši až čtyř procent. A boj dobra se zlem? Trvám na tom, že v rámci pokusu o neutralizaci tohoto systémového rizika se jak tehdejší vláda, tak centrální banka zachovaly profesionálně a docela statečně. Ponechám bez komentáře ministrův světonázor, že vždy a všude jde jen o kšeft a peníze. Já takhle svět nevidím.
Kalousek dělí postup státu ve věci IPB na dvě prý neodvislé věci: nucenou správu a následný prodej. Jenže to oddělovat nelze. Kdyby nebylo jasné, že banka půjde prodat obratem (a že ji někdo udrží v provozu), tak by nucená správa nebyla zavedena. Byla by odejmuta bankovní licence a následovala by likvidace. Aby bylo možné banku prodat, chtěl kupec vládní záruky. Proto vláda rozhodovala o zárukách a porovnávala je s dopady likvidace IPB na národní hospodářství.
S tím souvisí i to, že ministr tvrdí, že když hasiči správně hasili požár, nemuseli přitom rabovat. Pokud v bance hořelo, je třeba se ptát, proč ministr nevymáhá prostředky po těch, kdo požár založili. To jsou vlastníci banky (Nomura-Saluka) a manažeři IPB. S těmi se ovšem první Topolánkova vláda dohodla, slíbila jim beztrestnost, udělila jim nadstandardní (a zjevně nezákonné) finanční záruky a podepsala jejich výklad událostí a znásilnění historických faktů.
Celá konstrukce Kalouskova textu operuje částkou 34 miliard korun. Podle ministra je úředně stvrzeno, že IPB měla před prodejem takovou hodnotu. Jenže ona suma není výsledkem žádného arbitrážního nálezu. Jde o formální završení dohody Topolánkovy vlády o vyrovnání s Nomurou. Výrok je vydán dvěma členy bývalého rozhodčího senátu. Naopak celá řada výroků - auditora IPB, zprávy z dohlídky ČNB, Ernst&Young i JP Morgan stanovily hodnotu IPB v okamžiku převzetí jako výrazně zápornou. Je skoro nedůstojné ministra prezentovat částku 34 miliard korun jako arbitrážní výrok nebo fakt, který má zakládat něčí obvinění.
Dohodu státu s Nomurou připravil na podzim 2006 bývalý kamarád Nomury z Prazdroje Vlastimil Tlustý, který si pak postavil na Šumavě hotel, a soudem odsouzený zloděj (a majitel hřebčínů, který si žije na vysoké noze) Radek Šnábl. Ať si každý přebere, jestli věří těmhle dvěma, nebo vedení ČNB z roku 2000.
Autor pracuje v týdeníku Respekt,
Text vychází také na www.respekt.cz
