Zloději miliard ze světa financí. Jak se z investičních mágů stali vyvrhelové

Vítězové pomyslné soutěže o největšího finančního podvodníka uplynulé dekády mají společné jedno. Že jim dnes není co závidět. Tak tomu ale rozhodně nebylo před tím, než jejich podvodné triky praskly. To požívali přízně vlivných a bohatých investorů, svět obdivoval jejich mimořádné schopnosti, a často se jim dostávalo i vysoké vážnosti ve společnosti.

Za svou práci byli odměňováni vysokými platy a často až šestimístnými ročními odměnami v amerických dolarech. Ostatně peníze, úspěch a společenské uznání je to, po čem v dnešním světě touží velká část lidí.

Někteří se ale kvůli tomu neštítí porušit pravidla, zneužít nedokonalosti systému nebo důvěry svých přátel a obchodních partnerů.

Králem mezi zloději v bílých límečcích světového formátu je bezesporu Bernard Madoff. On a Allen Stanford však nepřipravili své klienty o peníze chybným investičním rozhodnutím, které se pokoušeli zamaskovat nepovolenými praktikami, prostě jim je rovnou sebrali.

Bernard Madoff, pilot "letadla" pro vyvolené - zpronevěřil 65 mld. dolarů

Madoffem zpronevěřených neuvěřitelných 65 miliard dolarů je v historii amerického finančnictví doposud největší částka, o kterou někdo vědomě připravil své klienty. Dlouholetá ikona finančních obchodníků, předseda správní rady společnosti Bernard L. Madoff Investment, zakladatel a bývalý předseda americké burzy cenných papírů NASDAQ a přední osobnost newyorské židovské filantropie Bernard Madoff tak zabírá na našem pomyslném žebříčku největších podvodníků první místo právem.

Mezi okradenými nebyly jen banky a instituce, jako například japonská Nomura nebo anglická investiční banka HSBC, švýcarská BNP Paribas, ale také třeba klienti španělské banky Santander či nadace Stevena Spielberga.

Za nimi pak následuje zástup kolem pěti tisíc podvedených "drobných" vkladatelů, z velké části tvořený celebritami americké společnosti.

Přitom způsob, kterým se Madoffovi dařilo desítky let klamat svět, není nic světoborného. Jeho "investiční" společnost totiž nebyla nic jiného než pyramidová hra, u nás známá pod názvem "letadlo". Princip spočívá v tom, že peníze přijaté do správy od nových investorů se použijí na výplatu úroků připadajících na vklady přijaté od těch dřívějších. Tedy žádné sofistikované výpočty, jak tvořit ideální portfolio, žádné speciální metody na rozložení rizika v hedgeových fondech, nic takového. Od samého počátku jen pouhopouhá lež a klam.

K důvěrným záznamům měl přístup jen on sám. A komu to ze sotva dvaceti zaměstnanců, kteří mu se správou desítek miliard dolarů pomáhali, připadalo divné a příliš se ptal, toho prostě vyhodil.

Stát se klientem Madoffova fondu nebylo vůbec jednoduché. Takový zájemce musel být osobně doporučen někým ze současných prověřených klientů. Chytře uměle vytvořená atmosféra příslušnosti mezi vyvolené ještě více investory přitahovala. Investovat s Madoffem byla otázka prestiže a předmět závisti. Klienti jeho investiční společnosti byli dokonce ochotni platit i vysoké zápisné, jen aby se jim o jejich miliony mohl starat sám velký Bernie. Jeho výsledky byly dávány za vzor v učebnicích investování a byly snem každého investora. Madoff nikdy nesliboval nesmyslné výnosy, ale stabilitu. To byl hlavní důvod, proč byl pro tolik lidí tak zajímavý.

Všechno by fungovalo ještě bůhví jak dlouho, kdyby v roce 2008 nepřišla finanční krize. Tam se doposud hladký koloběh vytloukání klínu klínem najednou zadřel. Až do té doby po sedmnáct let většina klientů své peníze nepotřebovala a těšila se z připisovaných úroků. S krizí ale přišla doba jejich většího výběru. A systém se začal hroutit. Madoff nebyl schopen všem žadatelům jejich vklad vrátit, a tak se rozhodl posledních 300 milionů dolarů vyplatit na prémiích svým nejbližším. Jeho dvěma synům bylo ale podezřelé, že výplatní termín přichází o dva měsíce dřív než obvykle. Udeřili na otce a ten se jim ke všemu přiznal. A synové zavolali policii. Následovala vazba, pak soud a ten Bernarda Madoffa uznal vinným z podvodů a zpronevěry 65 miliard dolarů.

"Nemůžu dostatečně vyjádřit, jak lituji toho, co jsem provedl," řekl Madoff ve svém závěrečném proslovu u soudu. To však na prokurátora neudělalo příliš velký dojem, protože ho odsoudil k pokutě 170 miliard dolarů a 29. června 2009 ho poslal do vězení se souhrnným trestem 150 let odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že Madoffovi je 72 let, byla pro něj pravděpodobně největším trestem loňská sebevražda jeho staršího syna Marka. Ten neunesl tlak veřejnosti, která ho vinila ze spoluúčasti na podvodu.

Foto: Profimedia

Allen Stanford, muž, který se dosud nepřiznal - zpronevěřil 7 mld. dolarů

Jedenáct dní předtím, než newyorský prokurátor poslal Bernarda Madoffa do vězení na faktické doživotí, zazvonili dne 18. června 2009 zvláštní agenti Federálního vyšetřovacího úřadu ve státě Virginia u dveří jiného amerického miliardáře, Allena Stanforda. V obsílce, kterou mu předali, bylo oznámení, že ho na druhý den čeká stání před federálním soudem kvůli obžalobě ze zpronevěry nějakých sedmi miliard dolarů. To je zhruba 130 miliard korun. Dalo by se říct, že proti Madoffovi je Stanford co do výše této sumy obyčejný žabař. Ale pro představu: jde o cifru podobnou letošnímu plánovanému schodku státního rozpočtu České republiky.

Přitom ještě v dubnu stejného roku Stanford všechna obvinění rezolutně popíral. Novináři, který s ním v tu dobu dělal rozhovor a naznačil, zda jeho investiční společnost Stanford Financial Group náhodou není "letadlo", hrozil pěstí do nosu za podobné řeči.

"Ať klidně umřu a jdu do pekla, pokud je to Ponziho schéma," řekl v dubnu v emotivním rozhovoru pro televizní stanici NBC News. Ponziho schéma je jiný název pro pyramidový podvod, kdy první klienti dostávají zaplaceno z peněz dalších a v případě porušení tohoto principu se na ty nejnovější klienty nedostane.

Poté úřady zmrazily veškerý Stanfordův osobní majetek i majetek jeho finančních skupin, které sídlí převážně v Karibiku, a Komise pro cenné papíry se pustila do vyšetřování, zda se skutečně jedná o "letadlo". Co se týká tohoto dopravního prostředku, má paradoxně v celém případu skutečně své místo. Součástí zabaveného majetku bylo totiž také šest tryskáčů.

V minulosti byl Allen Stanford označen časopisem Forbes jako 205. nejbohatší Američan. Dnes hrozí tomuto muži, který byl svého času například považován za zachránce britského kriketu, trest až 250 let vězení.

Podle obžaloby provozoval Stanford svou podvodnou praxi společně se čtyřmi kolegy přes deset let a jeho bankovní impérium za tu dobu poškodilo pět až šest tisíc klientů.

Na rozdíl od Madoffa se ale Stanford ke zpronevěře až doposud nepřiznal a stále tvrdí, že je nevinen.

Ne každý z jeho party má však takto pevné nervy. Další z obžalovaných, James Davis, bývalý finanční ředitel společnosti Stanford International Bank, psychický tlak nezvládl a už v létě 2009 se soudu k podílu na údajných podvodech přiznal.

I tak mu hrozí dlouhých 30 let strávených ve vězení.

Foto: Reuters

Jérôme Kerviel, pro jedny lump, pro druhé oběť nadřízených - zpronevěřil 6,7 mld. dolarů

Velké finanční podvody a skandály se nedějí jen za velkou louží. I v Evropě umí někteří "čtveráci" roztáčet peníze ve velkém. Mezi takové rozhodně patří třiatřicetiletý bývalý makléř banky Société Générale, Francouz Jérôme Kerviel.

Když byly jeho obchody počátkem roku 2008 odhaleny, měl pro banku nakoupeno víc než 140 tisíc termínovaných smluv v rámci evropských indexů Dax, Euro Stoxx a FTSE-100 bez jediného finančního krytí.

Co mu lze závidět, jsou pevné nervy, které musel prokázat, když vsadil do této hry 49 miliard eur. V té době to byl téměř dvojnásobek jmění celé Société Générale, a on věřil, že hodnota nasmlouvaných kontraktů stoupne.

Nebyl to jeho první velký obchod, který byl založen na podobném riziku. Pozdější vyšetřování prokázalo, že takto Kerviel obchodoval už poslední tři roky před tím, než všechno prasklo.

Neúspěšné obchody ale maskoval v makléřských denících a účetních knihách klamnými transakcemi.

Až finanční krize a její dopad na banky ukázaly, že v kontrolních mechanismech banky byly velké trhliny, které takovéto machinace umožňovaly.

Banka Kerviela zažalovala ze zneužití důvěry, falšování a zneužití informačního systému a soud mu vyměřil trest v délce pěti let, z toho tři roky v tvrdém žaláři. A k tomu ještě přidal absurdně astronomickou pokutu ve výši 4,9 miliard eur (120 miliard korun). To není částka jen tak vycucaná z prstu, nýbrž vyčíslená ztráta, kterou po sobě Kerviel v Société Générale, respektive v její pobočce Delta One zanechal.

Exemplární náhrada škody měla zřejmě odstrašit každého, kdo by chtěl zkoušet něco podobného jako Kerviel.

Podle francouzského deníku Le Figaro v době procesu, který probíhal v červnu 2010, si Jérôme Kerviel měsíčně vydělával 2300 eur, což je přibližně 57 tisíc korun, takže splacení této pokuty by mu trvalo víc než tisíc sedm set let.

Místo toho, aby obviněný makléř děkoval bohu, že není souzen v Americe, kde se za podobné podvody rozdávají tresty nad sto let, sám nařkl banku z toho, že o jeho rizikových obchodech věděla a nechala ho je provádět za tichého souhlasu nadřízených. Dokud se mu dařilo a pro banku vydělával, nikomu z šéfů nevadilo, že jeho obchodní stůl nemá žádné kontrolní mechanismy. Navíc prý banka ani nedisponovala systémem, který by ho v tom mohl zastavit, hájil se obžalovaný.

Soud však zůstal vůči jeho argumentům hluchý a soudní tribunál v pařížském justičním paláci jakoukoliv spoluúčast banky na obcházení směrnic finančního ústavu nepřipustil. Podle soudu nedostatky spojené s nedůslednou kontrolou banky Kerviela neopravňovaly k zanedbání povinností, které z jeho pracovního zařazení makléře vyplývaly.

Případ Kerviel vyvolal velkou vlnu zájmu odborné i laické veřejnosti, a to nejen ve Francii. Média věnovala průběhu soudu velký prostor a pomohla navodit stav, kdy Jérôme Kerviel byl na jedné straně líčen jako lump a podvodník, a na druhé straně jako prosťáček, svedený hrabivostí svých nadřízených, kteří byli z jeho ziskových obchodů tučně odměňováni.

I když verdikt soudu o vině jedince, který vystavil celou banku totální zkáze, není vnímám jednoznačně, byl případ Kerviel užitečný v tom, že odhalil slabiny systému.

Podle vyjádření banky od propuknutí skandálu utratila SoGé, jak se také bance říká, už 130 milionů eur za nové kontrolní mechanismy na zamezení podobným rizikům.

Vloni v květnu vyšla Kervielovi autobiografická kniha, ve které připouští svou chybu ohledně provádění fiktivních transakcí, ale na spoluvině banky stále trvá.

foto: bloomberg

John Rusnak, obchodník, který nebezpečně sázel na japonskou měnu - zpronevěřil 0,7 mld. dolarů

Jako outsider se musí cítil ve společnosti těchto "obchodníků" Američan John Rusnak. Tento obchodník s devizami v dnes již neexistující baltimorské bance Allfirst Bank tak dlouho skrýval své obchodní ztráty, až po čtyřech letech dosáhly částky 691 milionů dolarů. Pak spadla klec. Ve srovnání s kolegy "v branži" by se dalo říct "pouhých" 691 milionů dolarů. To je v přepočtu asi 13 miliard korun, což ho v porovnání například s Kervielem posunuje hluboko do druhé "podvodnické ligy". Ten stihl za dobu o rok kratší udělat ztrátu skoro desetkrát větší.

Na začátku Rusnakova konce byla prohraná sázka na obchod s japonským jenem. Stejně jako trh i on uvěřil v optimistické předpovědi této asijské měny vůči dolaru, ale přitom podcenil zajištění svých obchodů.

Jak to tak v této branži chodí, trh se začal vyvíjet jinak. Řada přijatých důležitých politických rozhodnutí způsobila, že jen se pustil dolů z dlouhé skluzavky. John Rusnak zpanikařil, a nezbylo mu než roztočit gamblerskou spirálu.

Začal obchodovat se stále většími částkami, aby zamaskoval předchozí ztrátu, ale neměl štěstí. Prodělky se mu nedařilo získat zpět. Vstoupil proto neoprávněně do obchodního systému banky a obchody, které by měly skončit v červených číslech, zamaskoval tak, aby vypadaly jako zajištěné proti ztrátě.

Dál doufal v brzké otočení sestupného trendu, a sázky na růst jenu zdvojnásoboval. Podařilo se mu dokonce přesvědčit své kolegy, správce účtů, aby mu k obchodování poskytli ještě více peněz.

Změna vývoje kurzu se však nedostavovala, a celková hodnota devizových operací rostla a rostla. A právě vysoký objem kapitálu vázaného v devizách upozornil nadřízené na nutnost redukce obchodních pozic. Ve chvíli, kdy vedoucí požádali Rusnaka, aby uvolnil peníze vázané v jenech, musel chtě nechtě realizovat ztrátu jejich prodejem hluboko pod nákupní cenou, a malér byl na světě.

Na obchodech se přímo osobně neobohatil, ale podle žaloby vytvářel svými operacemi dojem, že banka vydělává. A kdo vydělává, má nárok na odměnu. A tak John Rusnak mezi roky 1997 až 2001 inkasoval celkem 650 tisíc dolarů na bonusech.

Zatčen a obviněn byl roku 2002. V březnu následujícího roku se k pochybení přiznal a byl za to odsouzen na sedm a půl roku vězení a k pokutě milion dolarů.

Nejprve to s ním ale vypadalo hodně špatně. Mateřská banka Allied Irish Bank se zpočátku domnívala, že Rusnak je součástí velkého spiknutí proti bance. Ve vzduchu viselo až 30 let vězení. To se ale nepotvrdilo a k tomu, jak to nakonec dopadlo, pomohlo i to, že při vyšetřování s agenty FBI vzorně spolupracoval.

Allfirst, coby součást baltimorské AIB Group, byla v červenci 2003 prodána M&T Bank v Buffalu a 1100 jejich zaměstnanců přišlo o práci.

Provinilec Rusnak, katolík, předseda rodičovské školní rady, sousedy popisovaný jako úplně obyčejný člověk, se ve své závěrečné řeči u soudu omluvil a slíbil, že se pokusí poškozeným sjednat nápravu.

V září 2008 mu prokurátor umožnil přechod do domácího vězení a na svobodu byl propuštěn za dobré chování 5. ledna 2009. Od svého propuštění začal splácet 1000 dolarů měsíčně.

foto: bloomberg

Další velcí podvodníci posledních 10 let

Téma připravil Vítězslav Křížek