Financial Times: Euro bylo zavedeno příliš brzy, je čas na návrat k národním měnám

Jasně se ukazuje, že místo aby euro bylo evropským integračním prvkem, stala se z něj mohutná odstředivá síla, myslí si bývalý anglický bankéř sir Martin Jacomb.

"Dokud budou i slabé členské země platit eurem, nebudou schopny si zvýšit konkurenci," uvádí Jacomb argument, které eurozóně brání krizi účinně řešit.

"Irsko s velkými bolestmi úspěšně snížilo náklady na pracovní sílu, ale dokud nebude existovat možnost devalvace, hospodářský úspěch se ostatním zemím vyhne," pokračuje autor.

Důvod je podle něj jednoduchý: v každé měnové unii zdroje vždy proudí do ekonomicky úspěšných regionů. Aby se tento stav vyvážil, je třeba politicky intervenovat.

Centrální vláda vybírá daně od těch, co se snaží, a zdroje přerozděluje mezi chudší oblasti. Kdyby to tak nebylo, tržní síly by vždy zajistily, že bohaté regiony budou ještě bohatší, a chudé regiony relativně chudší. "Existuje řada příkladů, kdy tento škodlivý trend funguje.

Je to ve většině vyspělých zemí. Existují ale i další, kde to nefunguje. Zcela jistě to nefunguje v eurozóně, protože v EU není žádný politický mechanismus pro transfery bohatství v takovém rozsahu, v jakém by to bylo třeba," píše se v komentáři.

Historie dokazuje, že měnové unie můžou fungovat

Hlásit se k euru podle autora ještě neznamená, že se členské země také vzdají národní suverenity. To je přitom nezbytné, pokud má měnová unie dobře fungovat.

V historii už jsou případy, kdy měnové unie fungovaly, Jacomb ale zdůrazňuje, že je provázela také unie politická. Protichůdné výsledky lze najít na příkladech Německa a Itálie.

Německé země v roce 1818 zavedly takzvanou "Zollverein", tedy celní unii, která byla dokončena v roce 1833. Následovala výstavba železnic, která podpořila hospodářskou integraci, a v roce 1871 přišla také unie politická. Vyvrcholením bylo zavedení společné měny.

Itálie se sjednocovala zhruba ve stejné době, v rámci svého plánu "Risorgimento", plné hospodářské integrace ale nedosáhla. Proti výstavbě železnic se postavily papežské státy, což bránilo integraci. Zavedení liry znamenalo, že jih Itálie, který nebyl nikdy ekonomicky tak úspěšný jako sever, se nemohl stát konkurenceschopný. Podnikaví lidé odešli na sever a relativní chudoba na jihu přetrvává prakticky dodnes.

Náprava spočívá v návratu k národním měnám

"Vliv jednotné měny chápali i ti, co založili Evropskou unii. Chyba je v tom, že euro bylo zavedeno předčasně. Snaha vynutit si politickou unii dřív, než se sjednotí ekonomika a než na to budou připraveni obyvatelé, způsobila, že místo aby euro bylo nástrojem sjednocení, jak to bylo původně zamýšleno, stala se z něj mocná odstředivá síla.

Náprava se možná bude zdát nepříjemná, ale spočívá v tom, že nadešel čas vrátit se k národním měnám," píše autor. Dřív bylo možné evropskou měnovou unii rozdělit na dva nebo více samostatných celků, ale na to už je asi pozdě.

"Politická snaha zůstat u eura je tak silná, že lídři zatím nejsou ani schopni přemýšlet o návratu k původnímu řádu. Tragickým výsledkem tohoto přístupu je růst nezaměstnanosti a hospodářské problémy v chudších zemích. Politická a lidská cena je nevyčíslitelná," píše Jacomb.

Bilaterální měnové unie už byly v minulosti zrušeny. Je to nepříjemný, chaotický a bolestivý proces, výsledek je ale přínosem. Rozebrat eurozónu s jejími 17 členskými zeměmi bude ještě těžší, ale dá se to udělat.

"Pokud by se ekonomiky chudších zemí zlepšily, což by se stalo, byla by zdravější i sama EU a snáze by přežila. Alternativa spočívá v tom, že v chudších zemích přetrvá hospodářský propad, podnikaví lidé odejdou jinam, což se koneckonců děje už teď, a nám před očima vyvstane sociální neklid," uzavírá autor.