Eurozóna tlačí na Německo. Jenže co si Němci vydřeli, už jen tak nepustí

Některé země eurozóny (zejména Francie a Itálie) po Německu chtějí, aby se vzdalo toho, co v minulých letech těžce získávalo. Požadavky se týkají zejména toho, aby Německo podpořilo růst celé eurozóny uvolněním své fiskální politiky (ať již vyššími deficity, souhlasem s eurodluhopisy, federalismem či podobnými kroky).

Německo by také mělo posílit domácí poptávku prudkým zvýšením mezd. I když reálné mzdy v Německu rostou momentálně rychleji, tempo růstu stále neomezuje konkurenceschopnost jeho společností.

více k tématu

Bilionová sázka ECB – jak funguje a jak může skončit – čtěte ZDE

EU chce rozdýchat trh s CO2 povolenkami řízením jejich nabídky, souhlas má přinést nová legislativa. Co ČEZ? – čtěte ZDE

Podvádělo Španělsko s makrodaty? Ví, že rozpočtové cíle plnit nebude? – čtěte ZDE

A existuje i tlak na to, aby Německo umožnilo monetizaci vládních dluhopisů zemí eurozóny Evropskou centrální bankou. Tento krok by měl zmenšit potřebu rychlého snížení deficitů vysoce zadlužených zemí.

Rozdíly rostou

V minulosti ovšem Německo deficity snižovalo (omezováním vládních výdajů, zvyšováním sazby DPH) a zvyšovalo konkurenceschopnost a ziskovost svých firem zpomalením růstu mezd a zvyšováním zisků na úkor mezd. Tato politika nebyla z hlediska zbytku eurozóny kooperativní, i tak se ale Němci výhod, kterých díky ní dosáhli, jen tak nevzdají.

To znamená, že ostatní země eurozóny budou muset přistoupit k významnému snížení nákladů práce a fiskálních deficitů. To bez toho, že by jim pomáhala stimulační politika z Německa či velké nákupy vládních dluhopisů ze strany ECB.

Vývoj firemních zisků (jako podíl na HDP) v Německu a ve zbytku eurozóny ukazuje první graf.

Kde je pravda?

Názor Německa na současnou ekonomickou politiku zemí eurozóny je dobře znám: Všechny země by měly přijmout zlaté pravidlo (eliminovat strukturální fiskální deficity), ECB by neměla mít možnost přímo monetizovat vládní dluh a ti, kteří mají problémy s konkurenceschopností, by měli snížit své výrobní náklady.

Kritici tohoto postoje ovšem poukazují na skutečnost, že výsledný slabý růst by znamenal dlouhodobě utaženou fiskální politiku a v některých zemích i pokles mezd. Kdo má tedy v tomto sporu pravdu?

Pohled do minulosti ukazuje, že pokud by celá eurozóna sledovala v letech 2000–2007 stejnou politiku jako Německo, celkový efekt by byl jen stěží pozitivní.