Dobrý den,
v uvedeném případě dochází ke střetu dvou práv - zájmů zaměstnavatele na ochranu jeho majetku s ochranou osobních práv zaměstnance (zejména práva na soukromí). V rovině zákonné takovou situaci upravuje především ustanovení § 316 zákoníku práce.
Odstavec 1 cit. ustanovení zakazuje zaměstnancům používat prostředků zaměstnavatele k jiným, než pracovním úkolům. Zaměstnavatel ale takové užití může samozřejmě povolit (§ 316 odst. 1: „Zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat“). Dle informací uvedených v dotazu byli zaměstnanci oprávněni vozy používat k soukromým účelům (dokonce bez omezení), není tedy dán prostor výkon kontroly zaměstnavatele, když taková kontrola je povolena pouze ve vztahu k „dodržování zákazu (užití prostředků zaměstnavatele k soukromým účelům)“. V předmětném případě takový zákaz zcela chybí, zaměstnavatel použití svého vozidla k soukromým účelům povolil (bez omezení) - není tedy co kontrolovat. Podotýkám, že vycházím pouze z údajů uvedených v dotazu, jejichž správnost nejsem schopen posoudit.
Do soukromí zaměstnance může zaměstnavatel zasahovat pouze v případě, že je na jeho straně dán určitý „závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele“, viz odstavec 2 cit. ustanovení zákoníku práce: „Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci“.
Z dotazu nevyplývá, zda byl na straně zaměstnavatele dán jakýkoliv „závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele“ (např. že by služební vozidlo bylo vybaveno určitou technologií, na jejích ochraně by měl zaměstnavatel zvláštní zájem). Pokud by tomu tak nebylo, zaměstnavatel by mohl závažný důvod opravňující jej k užití lokalizátoru spatřovat v ochraně svého majetku (snahou o snadnější zjištění polohy vozu v případě jeho krádeže). Osobně se s takovou argumentací neztotožňuji (nejde totiž v takovém případě o zvláštní důvod „spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele“, nýbrž o důvod vyplývající ze samotného vlastnictví vozidla, který je ale možné aplikovat vždy, bez ohledu na zákoníkem práce vyžadovanou „zvláštní povahu činnosti zaměstnavatele“). Pokud bychom nicméně takovou argumentaci zaměstnavatele akceptovali a dovodili, že lokalizátor použít mohl, potom na jeho straně vyvstala povinnost informovat zaměstnance o zásazích do jejich soukromí, ke kterým z povahy věci nutně muselo docházet, viz odstavec 3 cit. ustanovení zákoníku práce: „Jestliže je u zaměstnavatele dán závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, který odůvodňuje zavedení kontrolních mechanismů podle odstavce 2, je zaměstnavatel povinen přímo informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a o způsobech jejího provádění“. Z dotazu vyplývá, že zaměstnavatel tuto povinnost nesplnil. Zasáhl tak do osobních práv zaměstnanců.
Z dotazu přímo nevyplývá, co bylo důvodem ukončení pracovního poměru s jedním ze zaměstnanců, pouze je nepřímo naznačeno, že důvodem mohlo být užívání vozidla. Pokud by tomu tak skutečně bylo, potom pro takový postup zaměstnavatele neshledávám oporu – v první řadě zaměstnancům užití vozu k soukromým účelům (bez omezení) sám povolil, v druhé řadě porušil zákoník práce tím, že zaměstnancům neoznámil užívání lokalizátoru na služebním vozidle.
