Poznám, když je na ulici naše tabulka, říká spolumajitel smaltovny. Sází na ruční výrobu

Obyvatelé pražských ulic Nad Přehradou nebo Javorníkova si možná zanedlouho všimnou novotou se blýskající popisné cedule. Pravděpodobně ale nebudou tušit, že k nim doputovaly z malé obce na Zlínsku. Kam přesně míří jeho výrobky, neví ani jednatel želechovické smaltovny Marek Machala. Při objemu v desetitisících za rok by to šlo asi těžko. Obráceně to však neplatí. Kdykoli čtyřiačtyřicetiletý muž vidí někde smaltovanou tabuli, při bližším prozkoumání pozná, zda je to práce desítky jeho zaměstnanců.

Dnešní smaltovna se do Želechovic přestěhovala v roce 1966 ze Zlína jako znárodněný podnik. Kam až sahá smaltová výroba vašich předků?

O historii smaltovny toho moc nevím. Původně totiž podnik mému dědovi sebrali coby nástrojářskou dílnu. Podnik, který se sem nastěhoval v roce 1966 byl mnohem průmyslověji zaměřený, než jsme my teď. Smaltovaly se radiátory, kotle. Na reklamní tabule a potrubní štítky se přešlo až po revoluci.

Co jste tedy vy nebo vaše rodina o smaltování věděli, když jste firmu v restituci přebírali?

Moc ne, nepohybovali jsme se v tom oboru. Ale protože jsme to zpátky dostali jako smaltovnu a zaměstnanci tomu rozuměli, přizpůsobili a naučili jsme se to i my.

Kdy padlo rozhodnutí soustředit se na cedule místo kotlů?

To bylo jednoduché. Odešly zakázky, firmy si začaly ve svých provozech smaltovat samy. Trh se velmi výrazně změnil.

Jak moc se výroba z roku 1991 liší od té dnešní?

Tehdy jsme dělali asi tři sta zakázek ročně a měli třikrát tolik peněz. Teď děláme třikrát víc zakázek a máme třetinu peněz. Sice přeháním, ale ten trend takový je.

Proč to tak je?

Je to jednoduché. Všechno se z hlediska trhu čím dál více utahuje. Veřejné a jiné velkoobjemové zakázky dnes vypadají tak, že na tom člověk už ani nemá žádný rabat. Připadá mi, že děláme zadarmo.