Začal obchodovat s vojáky, chrání je před chemickými zbraněmi. Příběh úspěchu zakladatele Oritestu

Jako mnoho jiných zkoušel počátkem 90. let i Josef Orel, jak by se uplatnil v privátním byznysu. Byl dokonce společníkem hned ve třech firmách. Nejvíc věřil té, která byla zaměřena na obchodování v potravinářském sektoru, ve kterém se za socialismu jako absolvent ČVUT se specializací na potravinářské a chemické stroje pohyboval. Druhá firma se zabývala realitami a třetí chemickými technologiemi pro vojenské účely. Nakonec právě s touto prorazil do více než 40 zemí světa. Vznikla v roce 1992 pod názvem Oritest, což není odvozenina od příjmení Orel, ale složenina slov orientační testy.

"Naším původním záměrem bylo, že budeme vyrábět orientační a rychlé testy na zjišťování škodlivých látek zejména používaných v boji. Moji dva společníci byli v této branži špičkovými výzkumníky a vědci," naznačuje Orel, kde partnerství vzniklo. Po listopadu 1989 nastoupil totiž jako ředitel do Výzkumného ústavu potravinářského v Hostivaři. Jeho úkolem nebylo vědecké působení, ale měl organizačně zvládnout restituční nároky, které se této instituce výrazně dotkly. A právě v ústavu vznikl v té době unikátní patent včetně prototypu na detekci nervově paralytických látek.

"Je to takový proužek, něco jako lakmusový papírek, uvnitř něhož jsou vysoce sofistikované systémy, které jsou schopné spolehlivě zjistit všechny paralytické látky ve vzduchu, vodě a podobně," vysvětluje Orel. A za ním přišli autoři, odborně se říká původci, patentu s tím, že tuzemská armáda už produkt úspěšně otestovala a nic se neděje. "Stěžovali si, že existuje potenciální zákazník, ale protože výzkumák není zavedený na výrobu, tak se toho nikdo nechce ujmout. A jak to budu jako ředitel řešit," vzpomíná dnes sedmašedesátiletý podnikatel.

Už přesně neví, zda si dal hrnek kávy, nebo skleničku červeného, ale prý netrvalo dlouho, když přišel s návrhem, že tedy založí firmu na výrobu detekčního proužku. Dodnes má schovaný rukou psaný jakýsi byznysplán nebo ekonomickou rozvahu, která ovšem obsahovala jen důvody, proč do podnikání jít.

"Měli jsme jeden jediný potenciální výrobek a skoro jistotu, že když ho dokážeme vyrobit, tak ho česká armáda koupí, ale musel jsem autory patentu přesvědčit, že si musíme ten patent od ústavu koupit. Oba se tomu dost bránili, a dokonce mě podezírali, že jsem se spolčil proti nim," usmívá se nad tehdejší situací Orel.

Dodnes tento velice akční a otevřený byznysmen preferuje fér podnikání. Takže založit byznys na ukradeném patentu, byť by si jej přivlastnili sami autoři, rezolutně odmítal. Ale jako úspěšný vyjednávač nakonec dokázal, že cena nebyla pro firmu smrtící, byť tehdy 300 tisíc korun nebyla maličkost. Trojice začínajících byznysmenů ji společně složila dohromady a rozjela podnikání. Přesněji především Orel se svými organizačními schopnostmi sehnal dodavatele materiálu, surovin, chemikálií, přístrojů a za pomoci subdodavatelských společností do roka vyrobili první sérii 100 tisíc kusů proužků.

"Byli jsme prakticky první soukromá firma, se kterou armáda řešila dodávku, a dokonce v době, kdy kvůli rozpadu federace měla zablokované všechny účty. Tak jsme se dohodli, že detekční proužky dostanou koncem roku 1992 a zaplatí až v roce 1993, a v tom roce jsme už rozjeli sériovou výrobu," líčí Orel, jak prolomil pro privátní firmy bariéru byznysu s vojáky. Trochu to bylo na čestné slovo a v podobném duchu, ovšem především ze své strany vlastně obchoduje dodnes. "I ve světě se ví, že moje slovo platí," prozrazuje jednu ze svých hlavních podnikatelských zásad. Pak se prý také snaží vyjít zákazníkovi vstříc, i když na prvním místě je zaměstnanec. "Prošel jsem samozřejmě i nepříjemnými obdobími, ale šetřil jsem na sobě jako na majiteli, nikdy na lidech. To nejcennější, co ve firmě máme, jsou naši zaměstnanci."