Levná čínská ocel zaplavuje Evropu. Ocelářský sektor přišel za poslední čtvrtletí o pět tisíc pracovních míst

Evropští oceláři začínají panikařit. Průmyslový sektor, který v Evropské unii zaměstnává přes 300 tisíc lidí, podle nich kolabuje pod přílivem levné čínské oceli.

Giganti v oboru jako ArcelorMittal nebo Tata Steel proto tlačí na evropské ministry, aby vůči Zemi středu zpřísnili ochranná opatření a zároveň připravují krizový plán pro případ, že Evropská unie podpoří udělení statusu tržní ekonomiky pro Čínu.

To bude znamenat zrušení antidumpingových cel.

"Abychom zabránili hrozící nenapravitelné škodě evropského ocelářství, politici musí přijmout okamžitá opatření, včetně všech dostupných nástrojů na ochranu obchodu a zrychlení uvalení antidumpingových cel na čínské výrobky," uvedla na pondělní tiskové konferenci v Bruselu Evropská ocelářská asociace (Eurofer), která sdružuje všechny evropské výrobce oceli. Právě ona stojí za lobbistickým tlakem na evropské politiky.

Přestože Evropská unie již přijala několik obranných obchodních opatření vůči některým typům ocelových výrobků z Číny, hutníci si stěžují, že evropští představitelé jsou v boji s čínským dumpingem oproti Spojeným státům příliš pomalí a neefektivní.

I kvůli tomu přišel ocelářský sektor za poslední čtvrtletí o pět tisíc pracovních míst, tvrdí Eurofer. Jeho členové svádějí na čínskou ocel také své finanční neúspěchy. ArcelorMittal, jenž vlastní ocelárnu v Ostravě, utržil za třetí čtvrtletí letošního roku čistou ztrátu 711 milionů dolarů (17,7 miliardy korun). "Náročné provozní podmínky se v uplynulých měsících dále zhoršily, ve velké míře kvůli dalšímu poklesu cen oceli, což způsobily mimořádně nízké vývozní ceny v Číně," odůvodnil ztrátu generální ředitel skupiny Lakšmí Mittal.

Chaos na evropském trhu s ocelí je důsledkem zpomalení čínské ekonomiky, která od roku 2010 pozvolna klesá.

To se odráží na snížení tamní poptávky po oceli a tedy i na převisu ocelářských kapacit v nejlidnatější zemi světa, kterých se snaží levně zbavit na mezinárodním trhu. Loni tak Čína vyvezla do světa rekordních 93 milionů tun oceli - polovinu své celkové produkce. Světová ocelářská asociace navíc odhaduje, že asijský ocelářský trh vyrábí o 240 milionů tun oceli víc, než kolik je schopen v současnosti spotřebovat.

Tento trend jde ruku v ruce s masivním nárůstem výrobních kapacit v Číně. Zatímco v roce 2004 země vyrobila čtvrtinu světové produkce oceli, jež čítala miliardu tun, loni to byla polovina z 1,6 miliardy tun oceli. Přitom poptávka po oceli na evropském trhu je stále čtvrtinu pod předkrizovou úrovní v roce 2007.

Na Česko, které ročně vyprodukuje kolem 15 milionů tun oceli, však zatím "čínská hrozba" nedopadá. "Dovozy oceli z Číny zatím nejsou významné. Je to dáno hlavně tím, že Číňané převážejí ocel po moři, a my jsme vnitrozemský stát. To ale neznamená, že tento trend není rostoucí a že bychom měli čínskou ocel zvýhodňovat," říká předseda české oborové asociace Hutnictví železa Jaroslav Raab.

Oceláři i další výrobní sektory však mohou v budoucnu sčítat mnohem větší ztráty. Evropská unie uvažuje, že do konce roku přizná Číně status tržní ekonomiky. To bude v praxi mimo jiné znamenat, že již nebude moci chránit svůj trh antidumpingovými cly.

To se má výrazně odrazit na zaměstnanosti na kontinentě. Podle studie, kterou vypracoval respektovaný profesor Robert Scott pro washingtonský Ústav pro hospodářskou politiku, přijde Evropa v důsledku tohoto opatření o 1,7 až 3,5 milionu pracovních míst.

V Česku by to mohlo ohrozit 47 tisíc až 94 tisíc pracovních míst.

"Myslím, že to bude katastrofa. Evropa znovu visí na pokraji recese, má velice slabý růst, vykazuje relativně vysokou nezaměstnanost, monetární politika je velmi uvolněná, evropské vlády mají problém používat fiskální stimul. Růst importu z Číny bude velkým šokem pro evropskou ekonomiku. Potáhne to dolů investice a mzdy," říká v rozhovoru pro HN Scott.

I zde oceláři tlačí na pilu a tvrdí, že pokud Čína získá status tržní ekonomiky, bude muset Evropská unie opustit své ekonomické, sociální a enviromentální principy.

Také Scott se domnívá, že se Čína v žádném případě nedostala do klubu zemí, v nichž jsou ceny určovány pomocí nabídky a poptávky na trhu: "V Číně dominuje státní vlastnictví, hodně průmyslových sektorů nefunguje podle tržních principů. Základní vstupy mnoha sektorů - od oceli přes sklo až po papír - jsou dotovány státem. Všechny racionální analýzy ukazují, že si tento status nezaslouží."

Čína je však opačného názoru. Tvrdí, že na status má automatický nárok na základě protokolu, který před 15 lety podepsala, když vstupovala do Světové obchodní organizace.

O tom, zda se má Čína stát tržní ekonomikou automaticky, se v současnosti vede diskuze na mezinárodní úrovni.