Netuším, k čemu ministerstvu financí byly "divoké" finanční instrumenty pro zajištění dluhopisů, říká Niedermayer

Bývalí centrální bankéři z let, kdy se na ministerstvu financí domlouvaly problematické derivátové transakce, se shodují na tom, že použitý typ složitých finančních operací stát k zajištění dluhu nepotřeboval.

Podle Luďka Niedermayera, který byl ve vedení České národní banky (ČNB) v letech 1996 až 2008, by si ministerstvo vystačilo s relativně jednoduchými finančními nástroji, které by bylo možné porovnat s tržními cenami. Podle auditu, jehož závěry HN zveřejnily, hráli ministerští úředníci riskantní hru s příliš komplikovanými finančními deriváty, které byly v některých případech nevýhodné už v době nákupu.

"Úplně si neumím představit, že by v kontextu správy dluhu existovala nějaká komplexní a logická strategie, která by zdůvodňovala nějaké ‚divoké‘ instrumenty. Obvykle si stát mohl vystačit s poměrně jednoduchými nástroji," říká bankéř Niedermayer. V podobném duchu se tento týden vyjádřil i někdejší guvernér ČNB Zdeněk Tůma.

Podle neveřejné auditní zprávy, kterou získaly Hospodářské noviny, sjednali úředníci ministerstva financí v letech 2004 až 2012 řadu nevýhodných kontraktů s bankami na zajištění dluhopisů v cizích měnách. Rok starý audit odhalil, že složité finanční deriváty, které se běžně používají spíš k riskantním operacím, způsobily k únoru 2015 ztráty za celkem 14 miliard korun. Krátce poté, co HN zaslaly minulý měsíc Andreji Babišovi k záležitosti dotazy, oznámil ministr financí, že podává trestní oznámení. Podle informací HN směřuje oznámení na někdejšího ředitele odboru správy dluhu Jiřího Frantu, který s HN odmítl o záležitosti mluvit.

Niedermayer zdůrazňuje, že k použití složitých, "na míru šitých" derivátových nástrojů, jako byl například takzvaný range accrual swap, zmíněný v auditu, by musela existovat důkladná strategie, která by stanovila, čeho chce stát přesně dosáhnout. Ministerstvo by pak ale také muselo zajistit, že má dostatečně kvalifikované lidi na posouzení takových transakcí. Problematické by podle bývalého bankéře bylo, kdyby se ukázalo, že ministerstvo tehdy tyto deriváty kupovalo na podnět investičních bank, a ne z vlastní potřeby, podložené analýzou.

Podobně jako někdejší guvernér Tůma je i Luděk Niedermayer skeptický k tomu, zda je dnes možné tyto derivátové smlouvy s bankami předčasně ukončit (některé kontrakty poběží až do roku 2024 a 2036). Niedermayer zejména upozorňuje na zpřísněnou regulaci bank, takže by přiznání selhání mělo pro banky větší důsledky než před 16 lety, kdy ukončení jedné neetické smlouvy vyjednával.

"Uznání chyby je pro banky dnes nebezpečné, mimo jiné i kvůli přísnější regulaci. Asi bych si od toho mnoho nesliboval, vše by záleželo na tom, jak dobře by byl požadavek na zrušení zdůvodněný," říká bankéř.

Podle auditu se na nevýhodných transakcích podílely Deutsche Bank, Morgan Stanley, skupina Royal Bank of Scotland, ABN AMRO i Česká spořitelna. Spořitelna HN sdělila, že ministerstvo získalo jedním ze zmiňovaných obchodů úsporu a u dalšího zase výhodu rozložení úrokových plateb v čase. Banka popřela, že by se dopustila neetického jednání. Ostatní finanční domy odmítly záležitost komentovat.

Niedermayer byl v bankovní radě ČNB od roku 1996 a v letech 2000 a 2008 byl jejím viceguvernérem. Od roku 2014 je poslancem Evropského parlamentu za TOP 09 a Starosty a nezávislé.

HN: Pane Niedermayere, řekněte nám něco k minulosti vztahů mezi ČNB a ministerstvem financí. Lišil se před těmi 15 lety, kam sahají kořeny problematického zajišťování zahraničních dluhopisů, názor banky a ministerstva na vydávání obligací v cizích měnách?

Lišil. Zatímco ministerstvo financí říkalo, že na vydávání dluhopisů v cizí měně ušetří, že to je dobrý nápad - koruna je stabilní, na cizí měny jsou nízké úroky, takže to bude levnější - my jsme říkali, že to zkomplikuje naše úsilí proti posilování koruny a budeme to pak my, kdo to zaplatí. Na druhou stranu se musím ministerstva zastat: strategie financování státu je hodně složitá věc. Vzpomínám si na to, jak mi Eduard Janota (v té době ředitel odboru státního rozpočtu na ministerstvu, později ministr financí, zemřel v roce 2011, pozn. red.) tehdy říkal "Já se někdy v noci budím a říkám si, co se stane, když nám nikdo nepůjčí."

A člověk si v těch úžasně klidných předkrizových letech říkal, co to je za nesmysl, proč by nám nikdo neměl půjčit? A pak se ukázalo, že se to může stát. Rychle, a dokonce i relativně silným zemím. Zkrátka určitě není pravda, že strategie, která je v danou dobu právě nejlevnější, je ta dlouhodobě nejlepší. Diverzifikace zdrojů financování je sice často drahá, ale může se vyplatit. Navíc stát je jiný dlužník než třeba banka. Rozšíření financování do zahraničí z dlouhodobého pohledu dává smysl. Není to rozhodnutí viditelně špatné, pokud stojí na nějaké promyšlené strategii.

HN: A využití derivátů k zajištění takovýchto dluhových operací?

To, že se používaly nějaké derivátové operace, nemusí být nutně úplně špatně, pokud stát ví přesně, proč to činí. Pokud tedy má cíl, jak má jeho portfolio dluhu vypadat. Nesmí to být tak, že banka řekne: "Hele hoši, co kdybyste něco s námi udělali". Musí to být opačně: Klient banky musí vědět, čeho chce dosáhnout, a hledá pro to tu nejlepší cestu. A klient, v tomto případě ministerstvo, musí mít schopnost posoudit, že to, co kupuje, je "férové", tedy že cena je správná. Dobrou cestou je třeba kupovat produkty, které jsou natolik jednoduché a obchodované na trhu, že je snadné ocenění zkontrolovat. Jsou-li produkty složité, musí mít ministerstvo kapacitu je samo oceňovat.