Na obchodní války v minulosti často dopláceli i ti, kdo je zahájili. Musí to ale platit také pro Trumpa?

Patnáctého srpna 1971 americký prezident Richard Nixon vystoupil v televizním projevu k národu a oznámil nový ekonomický program, jehož cílem bylo snížit inflaci a nezaměstnanost a který vstoupil do dějin jako Nixonův šok. Prezident v podstatě ukončil celou jednu éru poválečného mezinárodního měnového systému založenou na fixním směnném kurzu, kdy jednotlivé země své transakce prováděly většinou v dolarech, jejich měny byly na dolar navázány a USA garantovaly jeho směnitelnost za zlato. Systém dlouho fungoval dobře, svět se ale zvolna měnil a Nixonova administrativa měla pocit, že na existujících pravidlech vydělávají spojenci, zatímco Amerika tratí.

Trnem v Nixonově oku byly především sílící ekonomiky západního Německa a Japonska. Chtěl je donutit k ústupkům – mimo jiné zavedením celních bariér na dovoz do USA, které by chránily americké produkty a poškozovaly zahraniční exportéry. Již tehdy byl podle ekonoma Roberta Leesona prezident varován, že to může podnítit protekcionistické nálady, spojené v americké historii s nechvalně proslulým Smootovým-Hawleyho tarifem z roku 1930. Varování však Nixon nedbal. Spojence Ameriky konsternoval jeho jednostranný přístup okořeněný značnou dávkou tvrdého, nevybíravého jednání. Nakonec ale museli rozhodnutí respektovat a ustoupit.

Během obchodních válek státy nejen uvalují dovozní cla, mohou také omezit zahraniční investice konkrétní země, cíleně oslabit vlastní měnu a tím zlevnit své produkty, zavést kvóty a podobně. Poškozený stát se zpravidla brání pomocí protiopatření, což často vede k dalšímu kolu kroků. Připomíná to situaci, kdy se proti sobě řítí po silnici dvě auta a žádné nechce uhnout – řidič, který strhne volant jako první, ztrácí. Pokud to ale žádný neudělá, jsou důsledky fatální pro oba. A podobně jako se na silnici pravděpodobně nakonec vyhne řidič menšího a slabšího auta, také v ekonomice obvykle ustoupí země s menším trhem, přestane konflikt vyhrocovat a s novými pravidly se smíří.

Trumpova politika je radikálnější než Nixonova. Současný prezident přepisuje pravidla podobně jako jeho předchůdce, zavádí tarify v hodnotě desítek či stovek miliard dolarů, aby vyrovnal nerovnováhu ve vzájemném obchodu a napravil tak nespravedlnost, jíž se jiné státy údajně dopouštějí vůči USA. Kromě toho ale také podniká další jednostranné kroky, vypovídá například mezinárodní smlouvy. Když vybízí prezidenta Macrona, aby Francie vystoupila z Evropské unie s tím, že jí Spojené státy dají "lepší, dvojstrannou dohodu", je to pouze snaha vybudovat si silnější vyjednávací pozici, nebo stará spojenectví opravdu končí a z EU se pro Ameriku stává stejný politicko-ekonomický konkurent jako Čína nebo Rusko?

Nixon "šokoval" spojence v úplně jiné geopolitické konstelaci – během studené války s jasně narýsovanou linií, kdo je v oblasti ideologie a bezpečnosti partner a kdo protivník. Dnes se bipolární systém postupně mění na multipolární, v němž se mohou aliance pružně uzavírat i opouštět a kde se ekonomická témata propojují s bezpečnostními. Obchodní války, o nichž Trump prohlásil, že jsou "good" a "easy to win" (dobré a lze je snadno vyhrát), tak mohou mít ještě nepředvídatelnější důsledky. V minulosti nejen poškozovaly ekonomiku, ale také přispěly k vážným mezinárodním krizím; většinou se totiž ukázalo, že nejde jen o obchod, ale spolu s tarify, cly či kvótami se ke slovu dostávaly i mocenské ambice nebo nacionalismus, jevy, které se v multipolárním světě mohou snadno vymknout kontrole.