Poslanci se bojí podívat se milionu dlužníků do očí, novela insolvencí je totiž z dluhů nedostane. V Evropě přitom bezbariérové oddlužení funguje, říká Hůle

V poslední době se začaly měnit důležité podmínky pro život zhruba 863 tisíc obyvatel Česka. Takový je totiž počet lidí, kteří nejsou schopní splácet své dluhy a skončili kvůli tomu v exekuci. Těmto lidem měla pomoci novela insolvenčního zákona, která nedávno prošla sněmovnou a o které se od té doby mluví v odborných i politických kruzích.

Jeden z hlavních autorů návrhu, poslanec Patrik Nacher z hnutí ANO, tvrdí, že novela pomůže desítkám tisíc lidí, kteří se budou moci přihlásit do procesu oddlužení.

Podle analytika a odborníka na dluhovou problematiku Daniela Hůleho ale novinka dlužníkům moc nepomůže. "Velká část poslanců vlastně nehledala řešení, jak dát těmto lidem šanci, ale chtěla vytvořit dojem řešení, který by zároveň přivítali zástupci věřitelů a vymahačů dluhů," říká Hůle v obsáhlém rozhovoru pro HN.

Za poslední deset let vstoupilo do procesu oddlužení podle dat InsolCentra asi 150 tisíc lidí. Jen 35 tisíc z nich se ale svých dluhů opravdu zbavilo, a může tak žít normální život. Zbytek je v podstatě odsouzen k tomu, aby do konce svého života splácel dluhy a sám žil jen z minima určeného státem.

Podle Hůleho je problém především tom, že dlužník musí před vstupem do procesu oddlužení prokázat, že je během pěti let schopen splatit minimálně třicet procent všech svých závazků.

Tato hranice platí i nadále s tím rozdílem, že člověk musí prokázat splacení necelé třetiny dluhu až po uplynutí pěti let. Pokud uvedenou část dluhů nesplatí, rozhodne o jeho osudu po pěti letech soud, který dlužníka zbytku závazků může, ale ani nemusí zbavit.

Přibývá také zkrácená tříletá verze oddlužení, která je určena pro dlužníky schopné během této doby splatit 60 procent svých závazků.

Už dlouho se mluví o tom, že lidí v exekuci je v Česku příliš mnoho a je potřeba jejich počet snížit. Zajistí to nedávno schválená novela insolvenčního zákona?

Myslím, že ne. Navíc v Česku jsme tu debatu příliš redukovali na lidi v exekuci. I zde do oddlužení vstupují lidé, kteří nemají ani jednu exekuci a v zahraničí je to ještě daleko běžnější. Podle našich odhadů je řádově 600 tisíc lidí zralých na oddlužení a ročně jich do něj vstupuje jen 20 tisíc. Ministr Kněžínek i Patrik Nacher mluví o desetitisících, kterým jejich změna přinese šanci. I kdyby to byla pravda, tak je to o řád méně lidí, než kteří nějaké řešení potřebují.

Sněmovna schválila novelu insolvenčního zákona. Dluhů se rychleji zbaví například senioři, v některých případech ale mohou být podmínky přísnější než doposud

26. 10. 2018 ▪ 5 min. čtení

Jakou část svých dluhů lidé v exekucích během pěti let skutečně splatí? Kolik z nich dosáhne na těch uzákoněných 30 procent?

To je právě klíčový problém. Samotná hranice 30 % je absurdní. Ta byla stanovena v době, kdy vymahatelnost v exekučním řízení byla přes 50 %. Dnes je pod 20 %, takže krizové řešení má podmínku vyšší úspěšnosti, než je reálná vymahatelnost. Sta tisíce lidí na metu 30 % ani zdaleka nedosáhnou.

Pokud by hypoteticky většina neřešitelně předlužených lidí uvěřila proklamacím poslanců KDU a ANO, že těch 30 % je jen jakýsi semafor či symbol, ale že to soudci budou formálně schvalovat, tak po 5 letech budou soudci muset individuálně posuzovat možná přes 95 % všech případů! To je absurdní a hazard s fungováním už tak přetížené justice. Navíc jde o zbytečnou duplikaci rolí insolvenčního správce a soudu. Pokud již dnes politici nedůvěřují institutu insolvenčních správců, tak měli spíše posílit jejich motivaci na dlužníka efektivně dohlížet. Dnes mají totiž insolvenční správci paušální odměnu. Na riziko nízké motivace správců jsme upozorňovali jak ministerstvo, tak poslance ústavněprávního výboru. Nevím, proč se soustředili spíš na destrukci insolvence než na to, aby tento nástroj fungoval co nejlépe.

Pro koho je podle vás určeno tříleté oddlužení, během kterého dlužník splatí 60 procent závazků? Jde o vysokou částku v krátké době, a pokud je někdo schopen ji splatit, proč vlastně vyhlašovat osobní bankrot?

To, že jsou 3 roky krátká doba, se zdá jen nám, ale v zahraničí, zvláště v anglosaských zemích, jsou tři roky již dnes standardem a ještě tuto lhůtu zkracují. S touto hranicí se tam navíc nepojí žádný procentní limit, a pokud dlužník nemá nepoctivý záměr, je oddlužen, i když nezaplatí věřitelům nic. Ostatně to jsou také parametry nové směrnice EU, která čeká na finální podpis. Nová pravidla jsou sice pro živnostníky, ale v rámci transpozice dojde pravděpodobně k rozšíření i na spotřebitele. V Česku jsme ale stále ještě zatíženi normalizačním uvažováním a tento západní koncept je u nás považován za extremismus.

Pokud jde o u nás schválených 60 %, tak si myslím, že to mohou někteří dlužníci využívat. Zákon totiž stanovuje jasný mechanismus, kolik je možné dlužníkovi strhávat. To ale neznamená, že si některý dlužník nemůže říct, že se uskromní ještě víc s vidinou, že se dluhů zbaví dříve. Popřípadě mu bude ochoten pomoci někdo z rodiny. Takže nakonec může splatit skutečně 60 % za tři roky, ale bez toho uskromnění by splatil daleko méně. To je ukázka, že vícerychlostní motivační systém je výhodný jak pro dlužníky, tak pro věřitele.

Poslanci často argumentují tím, že se snaží ochránit nejen dlužníky, ale především věřitele. Jsou mezi věřiteli také soukromníci, nebo jde především o banky a jiné instituce zabývající se půjčkami?

To bohužel nikdo přesně neví. Dle lidí z vedení exekutorské komory tvoří pohledávky jednotlivců do 10 %, z čehož významnou část tvoří pohledávky, které musí být uspokojeny ze 100 %, jde totiž o výživné nebo náhradu škody. Zbytek jsou institucionální věřitelé. Kromě poskytovatelů úvěrů jde hodně pohledávek za dopravními podniky, mobilními operátory a podobnými společnostmi.

Klíčové podle mě není členění na férové a neférové věřitele, protože pohledávky šmejdů by v normální společnosti neměly být vymahatelné vůbec. Za důležité ale považuji určení těch věřitelů, kteří měli možnost se svobodně rozhodnout, že budou věřiteli.

Co tedy říkáte na tento argument zastánců současné právní úpravy? Ohrozila by případná nulová hranice splacených závazků existenci věřitelů?

Nevidím důvod, proč by člověk, který pronajímá byt, měl být nějakou privilegovanou skupinou. Dělá byznys, který má riziko, proti kterému je možné se chránit například vyšší kaucí. O tu si hodně pronajímatelů neřekne, protože chtějí být konkurenční s ostatními pronajímateli, ale to je zas jejich hazard a nezodpovědnost. Nechci to tím bagatelizovat, ale pokud mají jednotlivci pohledávky za předluženým člověkem, stejně mají malou šanci, že něco uvidí. Tito jednotlivci mají zároveň daleko horší postavení v exekuci, protože se těmto věřitelům exekutoři nepotřebují zavděčit a klidně si jim řeknou o zálohy.

Nicméně si nemyslím, že zavedení moderního evropského konceptu oddlužení ohrozí existenci těchto věřitelů. Ostatně snad nikdo nebude tvrdit, že v západní Evropě nefungují všelijaké služby. Fungují a často daleko lépe, i přesto, že tam všude bezbariérové oddlužení mají.

Dají se odhadnout případné dopady snazšího a rychlejšího oddlužení, dejme tomu nulové varianty, na českou ekonomiku, případně státní rozpočet?

Pokud by se podařilo významně snížit, ideálně o řád, počet lidí v exekuci, tak dopad by jistě pozorovali zaměstnavatelé, významně by se jim snížila náročná administrativní agenda, zaměstnanci by byli motivovanější, protože by jim bylo možné dávat odměny, příplatek za přesčas by byl motivací dělat víc. Jistě by se snížil objem šedé ekonomiky, více lidem by se vyplatilo pracovat legálně. Více lidí by mohlo využívat banky, což by usnadnilo jejich větší stabilitu a tak dále. A když už by bylo nutné přikročit k exekuci, tak by věřitel neměl jen čtyřprocentní šanci, že bude první v pořadí, jako je tomu dnes. Nemluvě o nižší frustraci lidí a lepším společenském klimatu.