Hlavní úkol je snížit obsah cukru v nápojích, aby zůstala chuť, říká odcházející ikona české pobočky Coca-Coly

Jiří Pražan spojil svoji kariéru s Coca-Colou už v raných 90. letech. Ke konci roku z české pobočky The Coca-Cola Company a z pozice seniorního manažera kvality a inovací odejde na penzi. V rozhovoru pro Hospodářské noviny popisuje začátky firmy v Česku, pozici značky v průběhu let a rozebírá také výzvy, které před největším výrobcem nápojů na světě a také stále jedničkou nápojového trhu v Česku stojí.

Jak jste se dostal do Coca-Coly?

Musím to vzít zeširoka. Studoval jsem v Austrálii postgraduální obor business administration. V roce 1991 to byl úplně nový svět, nové prostředí, tržní ekonomika, jiný jazyk. Už jsem dávno měl tady po škole, za sebou VŠCHT, tady rodinu, rozjetou kariéru v pivovarnictví.

Taková vsuvka - můj otec pracoval ve Smíchovském staropramenu, já pak dělal v pivovarském oboru, bratr a sestra taky. A vtipné bylo, že jsem měl kamarády a spolužáky kluky Hlaváčkovy, jejichž otec zase pracoval v Plzeňském Prazdroji, a tak jsme se vždycky špičkovali skrze tuto pivovarskou rivalitu.

No ale zpátky k tomu, jak jsem se dostal ke Coca-Cole, tedy se mi tehdy po revoluci naskytla příležitost jít na ten studijní program do Austrálie. V tehdejší Mladé Frontě byl inzerát na vládní stipendium, které mělo za cíl lidi z východní Evropy připravit na nové tržní prostředí. Tak jsem na to zareagoval a přes nějaké výběrové řízení nás tam vzali - šest lidí z Československa, šest lidí z Maďarska, šest lidí z Polska. A součástí toho studia tam byla praxe, mně tam nenašli žádný pivovar, ale nabídli mi jít na stáž do Coca-Coly, do tamního bottlera.

Co jste tam dělal?

Snažil jsem se tam dělat úplně všechno. Týden jsem byl na rozvozu, ve výrobě, v marketingu, v prodeji. Například jeden týden jsem jezdil s technikem post-mixu. Třeba jsme přijeli k bráně a on mi říká: teď nic neříkej, nemluv. Jeli jsme na vojenskou základnu a to pro mě byl velký zážitek. Tenkrát byla válka v Zálivu. Jejich válečná loď odjížděla a potřebovali doplnit Coca-Colu do automatů. Tehdy to pro mě bylo neskutečné. Na vojně jsem byl v Liptovském Mikuláši, a protože jsem tam byl v kontaktu s tajnými objekty, tak jsem nemohl ani do NDR. A teď střih a jsem na lodi australského námořnictva.

Nechtěl jste tam zůstat? Nemyslím na té lodi, ale v Austrálii.

Ani to nešlo, člověk podepisoval, že se vrátí.

Po té stáži přišlo co?

Životní náhoda. Australský bottler Coca-Cola Amatil. A v roce 1991 tato firma dostala franšízu na Československo, Maďarsko a Rakousko. A já dostal nabídku jít tam pracovat. Tady firma tehdy získala Pražské cukrárny a sodovkárny v Kyjích. První můj úkol byl právě privatizační projekt. Přestože ta fabrika byla nová, postavená v 80. letech, byla technologicky zastaralá. Když 1. dubna 1992 pan ministr Ježek podepsal privatizační smlouvu, tak jsme to museli na půl roku zavřít a dodat nové technologie a teprve po nějaké době se začalo vyrábět.

Do té doby to s Coca-Colou v Československu vlastně bylo jak?

Od roku 1971 Coca-Colu v Československu vyráběla Fruta Brno v Modřicích. Od roku 1985 se v Chrasti u Chrudimi ve Východočeských konzervárnách a lihovarech dělaly džusy Cappy. A od roku 1986 Karlovarská Becherovka dělala Cherry Coke. To vše bylo dříve řízeno z Vídně. Pak jsme přišli my a celou lokální výrobu konsolidovali pod sebe.

Když se podíváme na začátky a první roky Coca-Coly Amatil v Česku a srovnáme výrobní objemy s dneškem, kdy už aktivity Amatilu řídí Coca-Cola Hellenic, o kolik je dnes produkce Coca-Coly tady větší?

Řekl bych, že dvojnásobně, ale je to kvůli širšímu portfoliu, kdy se dnes dělají vody, čaje, nově třeba rostlinná mléka. Dřív byly všechny novinky a inovace komplikovanější, protože když existovaly normy a různá další národní regulace, uvedení nového výrobku na trh, abyste pro něj měl všechna potřebná razítka, bylo zdlouhavé. Proto ta jednotná evropská legislativa a to, že dnes je vlastně za všechno, co se dá na trh, zodpovědný výrobce, a ne stát – podle mě správná cesta a uvítali jsme to. Umožňuje to velmi urychlit inovace.

Vy jste měl ve firmě na starosti mimo jiné taky právě nové výrobky, nové projekty. Když se zamyslíte, co z minulosti se třeba tak úplně nepovedlo, firma si od toho slibovala určité výsledky a ty se ne zcela podařilo naplnit, je něco takového?

Napadá mě například toto. V roce 1996 tu byl nápad a plán na to, že bude fungovat systém vratných PET lahví. Podobně jako to funguje například v Německu. Potřebujete silnější stěny lahví, je to dražší na výrobu. Záloha byla tuším deset korun, k tomu byla pěkná přepravka s uchem, postavila se na to dokonce továrna na výrobu těch speciálních lahví. Ale nechytilo se to.