Tihle chlapci přijeli ve škodovkách a všechny peníze vráží do firmy. Na ty si dejme pozor, říkal o nás šéf Coca-Coly, vzpomíná spolumajitel Kofoly Jendřejek

Tomáš Jendřejek patří mezi zakladatele úspěšné nápojářské firmy Kofola. Od začátku 90. let až dodnes je nejbližším spolupracovníkem rodiny Samarasů. Byl dlouholetým obchodním ředitelem firmy. Nyní působí na pozici ředitele nákupu a je také spolumajitelem společnosti AETOS, která je v Kofole aktuálně majoritním akcionářem.

"Zavírali nás do malých jednacích místností o rozměrech dvakrát dva metry. A všelijak jinak na nás ze své pozice tlačili. To byl i důvod toho, proč už nejsem v obchodě a dělám nákup. Na jednáních s obchodními řetězci jsem se po 13 letech vyčerpal. Na druhou stranu nás nadnárodní řetězce mnohé naučily, čemuž jsem velmi vděčen," říká v rozhovoru pro HN Jendřejek

Jak jste se do firmy dostal?

Byl jsem na výběrovém řízení, na pohovoru s kolegou René Sommerem. Byl jsem plný očekávání, zda uspěji nebo ne. Měsíc uplynul, nic se nedělo, žádný telefonát, žádný dopis ve schránce. Po měsíci a půl jsem to nevydržel a říkám si, že zavolám sám. A pan Sommer mi řekl: Pane Jendřejku, já někde ztratil váš telefon, beru vás, kdy můžete nastoupit? Nastoupil jsem tehdy počátkem 90. let jako obchodní zástupce.

Byl jste prý tahoun prodejů v první etapě rozvoje firmy.

Nastoupil jsem jako třetí obchodní zástupce ve firmě. A musím říct, že to, jak k té práci přistupovali ti kolegové v obchodu, bylo v podstatě nepoužitelné. Postupně se nám zvětšoval rádius prodejů z okresní na celorepublikovou a později celoevropskou úroveň. To tempo rozšiřování v začátcích bylo asi deset kilometrů rádia měsíčně. Až jsem začal přespávat v různých ubytovnách a hotelích za pár set korun a v nových místech dělat byznys. A s tím je spojena spousta až dobrodružných historek z té doby. Zásobovali jsme také velkoobchody, vozit napřímo už pro nás nebylo možné.

Řada velkoobchodních partnerů v začátku raného kapitalismu neustálo své podnikání a dlužili nám peníze. Řešili jsme to nejdříve slušnou cestou pomocí výzev, dopisů, telefonátů. Pak když jsme ale viděli, že vám dluží, přitom si staví vilu a před ní stojí Mercedes, byli jsme tedy nuceni zavést až takovou domobranu. A docházelo to až tam, že jsme si z těch obchodů brali zboží. Které jsme nepotřebovali, které jsme pak museli prodat, abychom dostali své peníze.

Šli jsme po tom nejdražším – alkohol, cigarety. Ale někdy jsme byli nuceni vzít si třeba i mouku.

Jak se vám později dařilo konkurovat velkým nápojářům, globálním korporacím jako Coca-Cola, PepsiCo?